Ztracený knoflík

Dobrý den děti, chtěla bych se Vás zeptat, jak se člověk cítí, když je sám? Někdy máme chuť být sami, aby nás nikdo nerušil, ale já mám na mysli být úplně sám, nemít nikoho, kdo by si třeba s námi hrál nebo si s námi povídal tak jako v tomto příběhu o knoflíku.

Ztracený knoflík

Cvrnk! Júú!
Uletěl knoflík z košile a zakutálel se do nejtmavšího koutku pod postelí. Co myslíte děti, kdyby uměl knoflík mluvit, co by asi řekl?

„Jé, kde to jsem? To byl skok, viděli jste to? Kam jsem se to dostal to je paráda. Tady se aspoň nebudu muset pořád zapínat a rozepínat. Nikdo mě tu nenajde, to je nejlepší místo na schování.“
Tak tam ten knoflík ležel, ale nikdo ho nehledal. Zpočátku se mu v tom koutku líbilo, ale brzy mu začalo být smutno.

„Nikdo tu není, kdo by si se mnou aspoň popovídal“, vzdychnul a taky se začal trošičku bát: „je tu kolem jenom černá tma.“
„Jak to, že mě nikdo nehledá, copak nikomu nechybím?“
Jednou uslyšel hrozný hluk: „co je to? Nějaká příšera? Vypadalo to, že ho to spolkne, sápalo se to po něm, ale naštěstí to na něj nedosáhlo. Byl to vysavač. Víte jak se ten knoflík hrozně vyděsil? Třásl se jako osika a nejvíc ze všeho si přál dostat se z toho koutu ven.

Pak se najednou nadzvedla matrace, odsunula postel a někdo vzal knoflík do prstů.
„Tak tady jsi“ usmála se na něj holčička. Potom vzala jehlu a nit a přišila knoflík zpátky na košili. A co ten knoflík na to? Byl rád.

Autorka: Andrea Zatloukalová