Kraví hora se nachází jižně od centra města, má svůj vrchol ve výšce 324 m n. m. Tento travnatý kopec s vřesovištěm a vzácnou teplomilnou vegetací byl vyhlášen chráněným územím. Ale jedinečná je především nádherným výhledem na Znojmo. Lze odsud shlédnout téměř všechny znojemské památky. Výhled učaroval i mnoha umělcům a dal vzniknout nejedné malované vedutě Znojma. Ke Kraví hoře se váže i tato pověst:
Za dávných dob, kdy ještě na Kraví hoře byly četná jezera jako pozůstatek doby ledové, na břehu jednoho jezera stál dřevěný srub krásné kněžny Heleny, vládkyně okolí. Po celé délce průčelí srubu se táhla pavlač, jíž se vcházelo do srubu a v jejíž podlaze byly padací dveře přímo nad vodou jezera. Za srubem se rozléhala zahrada, v níž se kněžna ráda procházela. Mladí muži často obcházeli srub a snažili se dostat dovnitř. Ale služebnictvo bedlivě střežilo sídlo své paní. Jednoho dne kněžna svolala schůzi svých rádců. Také Vrut, neodbytný uchazeč o kněžninu lásku, se dostavil. Připlížil se k ní, aby se jí vyznal z lásky. Jeho prosby však odmítla se slovy: “Netouži po tom, abys směl zůstat u mne. Jestliže se ještě opovážíš vstoupit do mé zahrady, jsi ztracen a nikdy mého sídla živ neopustíš.” Vrut odpověděl: “Nepřeji si nic, než být tobě nablízku!” Helena povzdechla: “Nu, budiž, ať je po tvém, když si tak přeješ. Avšak jdi nejdříve ke svým druhům a řekni jim, že jako tvoji bratři i ty se vydáš do světa za dobrodružstvím.” Radostně pospíšil Vrut k družině rádců, aby jim sdělil své rozhodnutí. Pak prožíval blažené chvíle s Helenou, která se mu celá oddala. Pohoda však neměla dlouhé trvání.
Po čase se Helena Vrutovi začala vyhýbat a Vrut zatoužil po svobodě. Jedné noci požádal Helenu, aby mu dala svobodu. Neodpověděla, jen tvrdě hleděla na něho. Náhle se ozval v předsíni hluk. To věrný Vrutův druh se domníval, že je Vrut ve srubu ve vězení, a snažil se ho osvobodit. Helena uchopila sochor a začala Vruta tlačit k padacím dveřím na verandě, zvedla víko a pokynula Vrutovi, aby sestoupil do propadliště. Vrut spatřil hladinu jezera a hlavou se mu mihlo podezření. “Jsem já prvý, který půjde touto cestou, nebo už oba mé bratry a mnohé jiné muže poslala jsi tudy do náruče smrti?” Helena odpoví: “Ano, oba tvoji bratři a všichni, jejichž lásky jsem se až do odporu nasytila! Také ty půjdeš za nimi!” Vrut zápasí s ní tvrdě. Helena nechce však zemřít, bojuje zoufale o svůj život. Obrovskou silou sevře Vrut ženu svého srdce a oba se zřítí otevřeným poklopem do vodní hladiny, která se za nimi uzavře. Sotva se tak stane, s hromovým rachotem zřítí se za nimi do hlubin jezera sídlo nelítostné ženy. Nic nezbyde než tůně, kterou časem zaroste rákos. A když voda po dlouhé době zmizí, zůstanou jen svahy, průrvy a prohlubně, které dnes brázdí horu. Také prý nesmírný poklad ponořil se s milenci a Heleniným sídlem do hlubin. Dodnes jej střeží žába se zeleně svítícíma očima.