Zákeřné keře (pohádky)

Formou pohádkového příběhu se děti seznámí s nejběžnějšími jedovatými rostlinami. Malá víla Vincencie je zakleta zlým čarodějem Rulíkem Zlomocným. Kouzlo může zlomit pouze ten, kdo rozpozná všechny rostliny použité v čarovném věnci, pomocí kterého Rulík Vincencii zaklel. Usušené listy a bobule z věnce se musí vrátit keři, ze kterého pocházejí. Ostatní víly nakonec postupně všechny keře najdou, úkol splní a Vincencie šťastně vyvázne ze spárů zlého čaroděje. Kniha je určena dětem mladšího školního věku, předškolákům a jejich rodičům, využijí ji i učitelky mateřských škol. Autor: Daniela Krolupperová

Ukázka z knihy:
Překvapení u pámelníku
Cesta vedla nejprve po anglickém trávníku. Byl ostříhaný skoro dohola a lehoučké víly capaly po špičkách stébel. Studniční skřítek pochodoval pěkně po skřítčím, rázným krokem dupákem.
Šli a šli a šli, ale kolem nich se nic neměnilo. Kam jen dohlédli, všude se ježil anglický trávník. „Je to ještě daleko?“ zeptala se po chvíli víla Julie světlušek.
„Moc daleko!“ odpověděly světlušky a zamávaly lucerničkami.
„Až na druhém konci zahrady!“
„Tam určitě nedojdeme!“ zašeptala plačtivě víla Julie, která by všechno viděla černě i za bílého dne.
(To ovšem samozřejmě obvykle spala.)
„Ale dojdeme!“ ozvala se víla Cecílie. Ta zase neměla ráda takové sýčkování.
„Nedojdete!“ přerušila ji světluška Miluška, protože zahradu dobře znala. „Když půjdete takovouhle šnečí rychlostí, budete u pámelníku nejdříve zítra kolem poledne.“
Víly se zastavily. Šly, jak nejrychleji mohly. Rychleji žádná víla chodit nedokáže. Co teď? Skřítek se zamračil. „Musíme všechny větvičky vrátit keřovým skřítkům ještě dnes v noci. Jinak zůstane Vincencie navěky zakletá.“
Světlo světlušek zesláblo žalem. „Musíte něco vymyslet,“ usoudila světluška Miluška.
„Ale co?“ zeptal se studniční skřítek.
„Nějakou zkratku?“ navrhla víla Viktorie.
„Zkratku na druhý konec zahrady? To nepůjde, už teď jdete nejkratší cestou!“ upozornila ji světluška Jaruška. Víla Viktorie se hluboce zamyslela. Potom se rozhlédla. Pak se znovu zamyslela.
„Máme jít tudy pořád rovně?“ přeptala se.
Světlušky souhlasně zakývaly lucerničkami. „Stejným směrem, jako teče ten potok?“ ujistila se víla Viktorie. Ukázala přitom na potůček, který utíkal, bublal a maličko pěnil jen malý kousek od místa, kde se víly zastavily. Světlušky znovu přikývly.
„Tak poplujeme!“ prohlásila rázně Viktorie.
„Poplujeme?“ podivily se víly. „Ale jak? Na čem? Copak je tady někde loďka?“
Zato skřítek a světlušky se radovali. Tohle je ten správný nápad! Voda v potoce utíká rychle, odnese je k pámelníku za několik minut.
„Ale na čem bychom měli plout?“ zeptala se víla Sofie.
„Nespadneme přitom do vody? A jak potom přistaneme?
Vždyť nikdo z nás nikdy na ničem neplul…“
Ale víla Viktorie měla pro strach uděláno. „Všechno je jednou poprvé. Jenom se nesmíme bát a vzdávat to předem.“
Skřítek se rozhlížel. Na několika místech na břehu potoka leželo staré listí, které zahradník zapomněl shrabat. Listy byly velké a pevné.
„Podívejte! To jsou naše loďky!“ ukázal na ně skřítek a hbitě připravil několik velkých listů k plavbě. „Nasedáme!“ zavolal na víly.
Víly už pomalu nastupovaly na čtyři velké listy, když tu si víla Cecílie na něco vzpomněla. „Ale co budeš dělat ty, skřítku? Vždyť tebe žádný list neunese! Ty nejsi lehounký jako víla!“
Všichni se zarazili. To byla pravda, skřítek byl mnohem těžší než víly, list se s ním dozajista potopí. Jak se dostane za vílami? A co si víly počnou na divoké vodě bez skřítka? Zase se zdálo, že je všechno ztraceno. Světlo světlušek znovu zesláblo žalem.
Najednou se z vody ozvalo: „Kuňk! Kvák, kvák!“
Všichni se udiveně otočili. Ze studené vody se vynořilo veliké kulaté oko. Rozhlíželo se po břehu.
„Obluda!“ vypískla potichu víla Emílie. „Sežere nás!“
„No dovolte!“ ozvalo se z vody a před vílami a skřítkem se vynořila zelená žabička. „Jaká obluda? Jaké ‚sežere nás!‘? Já jsem prosím žabka Kvákalka. Já tu bydlím. A víly nejím, jen mušky. A co tu vůbec děláte, cizinci?“
„Promiňte,“ šeptla víla Emílie a zastyděla se. „Já vás hned nepoznala. U nás v jezírku jsou taky žabky. Já… já se jenom trochu moc bojím.“
„Je to sice velká nezdvořilost,“ prohlásila žabka, „ale odpouštím vám.“
Skřítek žabce vypověděl všechno o jejich cestě. Žabka jim hned nabídla pomoc. A taky okamžitě pomohla vílám nasednout na široké listy a pustila je po proudu. Nakonec na svá záda posadila skřítka a plula spolu s vílami na listech až na druhý konec zahrady.
Skřítek z pámelníku právě seděl před svým keřem, vyřezával si dýmku a pozoroval potok. Ve svitu měsíce, který konečně znovu vyšel, uviděl, jak po potoce připlouvají víly a žabka se skřítkem na zádech. Nevěřil vlastním očím. Něco takového mu potok ještě nikdy nepřinesl!
U keře všichni zdárně přistáli. Víly překvapenému skřítkovi rychle vysvětlily, jak se věci mají. Skřítek z pámelníku na nic nečekal. Z věnce si rychle vybral svou větvičku a zapíchl ji do země. Větvička se zazelenala. Vincencie v tu chvíli znovu otevřela oči a usmála se na maličkou vílu Žofii.
Potom skřítek z pámelníku ukázal vílám a studničnímu skřítkovi cestu k dalšímu keři a popřál jim hodně štěstí. Všichni se rozloučili. Neměli času nazbyt.
a) Vypadá pámelník v zimě smutně? Proč?
b) Připomínají malé růžové květy pámelníku sukničky maličkých víl, anebo voňavé zvonečky?
c) K čemu se hodí plody pámelníku? Posloucháš, jak praskají, když na ně šlápneš?
d) Připomínají listy pámelníku srdíčka, nebo mají spíše tvar nehtu?

Nápověda: /a) Je holý, bez listí./