Hola, děti, všichni ke mně! Zvu vás do zázračné země!
Je až na opačném světe, kde vše po celý rok kvete.
Všude rostou pampelišky, dobrou noc chodí dát lišky,
tam kde slunce nejde spát, tam je vidno palác stát.
Je to zámek celý zlatý, vládne mu král boubelatý, který má svých sedm dcer, jsou vždy plné smíchu, her.
Král říká: „To není fér! Proč mám doma tolik dcer?
I když jsou mé dcery prima, proč já neměl aspoň syna? Teď abych se o ně bál, co jen s nimi bude dál?
Až se dozví luciper, že tu roste sedm dcer, odnese mi je do pekla, zlá sudička to tak řekla!“
obával se tatíček o svých sedm zlatíček. Princeznám svým lásku dával, dobře dcery vychovával,
vedl ke slušnosti, k práci, ve všem radili mu rádci. Měly urozený původ, jít do pekla nebyl důvod,
byly hodné, nikdy vzteklé, proč by měly skončit v pekle?
Často říkával si král, proto nesoužil se dál. Zapomněl na lucipera, krásná byla každá dcera,
líbezná jak z růže květ, plná nejmilejších vět. Měly straku ochočenou, na lidskou řeč naučenou,
ta se ničeho nebála, s princezničkami si hrála.
Jednou řekla králi straka: „Ty se neobáváš draka?
Co kdyby se někdy tak, objevil v paláci drak?
Sedmihlavý drak je hrozný, má spadeno na princezny!
Sežral by je nato tata, dej si pozor i na draka!“
straka králi radila, mluvou svou ho zranila.
Nyní bál se o to víc, neznal, co má na to říct?
Král měl náhle brouka v hlavě: „Draka zabít nelze hravě?
To by byla v zámku mela, kdyby trhal dcerám těla!
Kdo jen dcery zachrání, před zlým drakem ochrání?“
lamentoval zdrcen král, o princezny moc se bál!
Nyní v hlavě měl král zmatky, chtěl pozvat Honzu z pohádky!
Té však dávno zvonil zvonec, kdoví, kde je jemu konec?
Král si neví vůbec rady: „Zákaz chodit do zahrady!“
nařídil princeznám král, nešťasten, co bude dál?
Bál se dnes, trápil se včera, vzpomněl si na lucipera, tolik času uteklo, znovu myslel na peklo.
„Drak a ještě peklo k tomu, co já jenom spáchal komu?
Proč takové trable mám? Co s dcerami dělat mám?“
ptal se stále král sám sebe, náhle spadla hvězda z nebe!
Král pomyslel na své přání, které vyřkl bez váhání. Věřil v přání hvězdičky, že ochrání princezničky.
Hned je pustil na zahradu, neviděl už v ničem zradu. Princezny si spolu hrály, honily se, šťastně smály,
v tom však vyděsil je zrak, zezadu je přepad drak!
Utíkaly, kvičely, na tatíčka křičely: „Tatínečku, pomoz nám! Drak zamířil rovnou k nám!“
ale to už volal dráček, ať v tom nehledají háček, že je dráček maličký, nemá další hlavičky!
„Princezničky, je to tak! Já jsem tuze hodný drak!
I když se k vám takto blížím, rozhodně vám neublížím!
Z dálky jsem vás slyšel smát, chci si s vámi jenom hrát!
Váš strach může už být pasé, povozím vás na ocase!
Sednete si na můj hřbet, bude se mnou sranda hned. Já mám princezničky rád, se všemi jsem kamarád.
Nejsem nebezpečný drak! Věřte tomu, je to tak!“ ubezpečoval je dráček, mezi princeznami skáče.
Princeznám se tuze líbil, drak jim přátelství své slíbil, radoval se i pan král, v klidu žít tak mohl dál!
Konečně se obav zbavil, vše bylo tak, jak drak pravil.
Šťastných bylo sedm dcer, nikdy poté luciper nepřišel si pro ně z pekla tak, jak sudička to řekla.
Nebyla to sudba pravá, ona ta sudička lhala! Chtěla vystrašit jen krále a on uvěřil jí málem!
Od té doby princezničky jsou jako ty pampelišky, prosluněný zlatý květ, které těší celý svět!
Na úplný koneček, vzala straka zvoneček, dala si jej na zobáček, s dráčkem po zahradě skáče.
A jak v pampeliškách zvoní, cítí, jak ty kvítky voní, k princeznám se vrhají, ty už květy trhají,
upletou z nich věneček, cink a už je koneček!
Alena Chudobová