Nové, rozšířené a přepracované vydání knihy zkušených psychologů a pedagogů přináší aktuální témata předškolní pedagogiky, jako je výuka čtení nebo integrace dětí s postižením, začlenění dětí imigrantů do mateřské školy, stimulování citového vývoje dětí a rozvoj jejich sociálních kompetencí.
Ukázka:
Interakční hry jako prostředek sociálního a citového rozvoje dítěte
Stimulování rozvoje vzájemných vztahů dětí v návaznosti na socializační mechanismy v předškolním věku lze realizovat prostřednictvím interakčních her. Většinou tyto hry nemají jen jeden jediný výchovný či rozvojový cíl, lze se v nich postupně zaměřovat na dílčí sociální dovednosti, na rozvíjení určitých prožitků dětí. Velmi významnou charakteristikou interakčních her je, že nemají vítěze ani poražené. Kladou důraz na proces, na to, co se v průběhu her děje, nikoli na výsledek. Prakticky to znamená, že nás daleko více bude zajímat způsob spolupráce dětí při společné kresbě obrázku než to, jak dovedně byl proveden. Proto je důležité s dětmi mluvit, říkat si a vysvětlovat, jaké pocity hru provázely, jaké to bylo, co to pro ně znamenalo. Bez hodnocení, ale s porozuměním a akceptováním.
Výchovné programy zaměřené na rozvíjení a utváření sociálních dovedností dětí a jejich emocionálních projevů začínáme zpravidla interakčními hrami, které usnadňují a rozvíjejí sociální kontakt mezi dětmi navzájem i dětmi a učitelkou či ostatními dospělými.
Osvědčuje se hra Místo u srdíčka, jejímž cílem je právě navazování bližších kontaktů dětí a vzájemné poznávání:
Děti sedí do kruhu, v kruhu je jedna židle navíc. Začne dítě, které má vedle srdíčka (vlevo od sebe) volnou židli, a řekne: „Místo vedle mého srdíčka je volné, posadí se sem…“, osloví křestním jménem kamaráda a pokračuje „protože…“ a řekne, vysvětlí, proč si k sobě pozval právě tohoto kamaráda. Tím se uvolní další židle a pokračuje ten, kdo má vedle svého srdíčka volné místo.
Hra děti baví, lze ji často opakovat a zjišťovat aktuální vztahy mezi dětmi, které obvykle spontánně vyjadřují. Je vhodné, zapojí-li se do hry učitelka, aby mohla k sobě pozvat dítě (děti), které dosud nikdo nezvolil. Může též ovlivnit způsob zdůvodňování volby – např. děti začnou pozvání vysvětlovat červenou barvou svetru, ale užitečnější je, když sdělí nějakou svou zkušenost z chování vybraného kamaráda: „protože mi včera půjčil pastelku“, „protože se se mnou rozdělil o čokoládu“ apod. Důležité je, tak jako při každé interakční hře, si s dětmi o průběhu hry (procesu) popovídat. (Příklady otázek: Jaké bylo pozvat k sobě kamaráda? Jaké bylo, když kamaráda zvolil někdo další a on ode mne odešel? Bylo obtížné vysvětlit, proč chci vedle svého srdíčka právě tohoto kamaráda?)
Celým programem zpravidla prostupují hry zaměřené na poznávání sebe i druhých.
Interakční hra Co se asi stalo? umožňuje dítěti vcítit se do různých situací a zpracovat vlastní zkušenost:
Děti sedí v kruhu a chvíli si s nimi povídáme o tom, že určité chování člověka může mít různé příčiny. Podrobně s nimi probereme jeden příklad a možné alternativy předkládáme zatím především sami. (Například: „Paní učitelka se od stolku podívá na Ondru. Chce Ondru pochválit, nebo povzbudit? Nebo ho snad chce pokárat?“)
Potom dětem postupně předkládáme různé situace (je vhodné mít je předem připravené – např.: ze dveří vyšla paní a mává, řidič autobusu prudce brzdí, na kraji hřiště sedí dítě a pláče; můžeme nechat prostor dětem pro vymýšlení jejich situací) a necháme je uvažovat nad tím, co se asi předtím mohlo stát. Podporujeme co nejvíce různých vysvětlení a povídáme si o nich společně s dětmi.
Hra je náročná na soustředění dětí a stimulaci jejich vcítění do různých situací. Stává se, že se děti „chopí“ prvního nápadu, který pak donekonečna rozvíjejí nebo opakují. Pokud se nedaří je od tohoto jediného odvést, je lépe zvolit jinou situaci. V této hře se ale děti též mohou seznámit s tím, že všichni, kdo pláčou, nemusí být smutní, apod. Hra též ukazuje verbální dovednosti dětí.
Rozvíjení komunikativních dovedností provázívá celý program rozvoje sociálních dovedností předškolních dětí v mateřské škole. Verbální i neverbální komunikativní interakční hry jsou pro děti vždy velmi přitažlivé. V těchto hrách jsou děti vedeny k tomu, aby si navzájem dobře porozuměly, učily se jeden druhému naslouchat, tolerovat různé názory a nápady, uměly vyjadřovat své prožitky.
Umíme mluvit i beze slov je známá interakční hra, která nabízí různá cvičení pro rozvíjení a rozlišování neverbálních způsobů sdělování. Může mít mnoho variant. Je však důležité začínat jednoduchými úkoly. Děti mohou beze slov předvádět různá povolání (učitele, zedníka, zahradníka), různé role (maminku, dítě, žáka), ale také třeba pocity (radost, strach, vztek) nebo výjevy z pohádek. Záleží na schopnostech dětí i na nápaditosti učitelky. Vždy jedinec (možná ještě lépe dvojice) beze slov předvádí domluvené, ostatní hádají, o co jde. Hru můžeme mnohokrát opakovat a na různých příkladech cvičit neverbální projevy dětí a jejich dovednost rozumět jim. Pro děti je jen těžké mlčet, ale jinak úkol splní snáze než dospělí. V diskusi na závěr hry se dětí ptáme, jak se jim hra líbila. Co se tomu kterému dítěti předvádělo dobře? Co rychle uhádlo? Jak je možné, že něco uhádneme snadno a něco jiné obtížně? apod.
Hry podporující důvěru v partnera nejen rozvíjejí sociální kontakty, ale jsou významným předstupněm všech her směřujících k rozvíjení kooperativních dovedností. Děti potřebují získat zkušenosti, ve kterých jsou spolehlivým partnerem druhému, ve kterých se mohou s důvěrou „svěřit do rukou druhého“ dítěte či dospělého.
Na lodi je zajímavá, i když poměrně obtížná hra pro rozvíjení spolupráce, ochoty pomoci, rozdělit se, prožít situaci, ve které se dělíme s druhým o místo. Děti sedí v půlkruhu, před nimi je rozprostřeno prostěradlo. Velikost prostěradla přizpůsobíme počtu dětí ve skupině, tak aby se na něj nevešly snadno úplně všechny děti, pokud budou sedět. „Dnes pojedeme společně na výlet. Jestlipak víte, k čemu je tady prostěradlo?“ Chvíli necháme děti hádat. „Bude to loď (autobus, létající koberec apod.), na níž poplujeme. Co myslíte, vejdeme se tam všichni? Vyzkoušíme si, zda lodí můžeme pohodlně cestovat všichni. Kdo chce lodí plout, může nastoupit a posadit se.“ Potom děti, které jsou už na lodi, přibírají další kamarády, některé děti mohou také vystoupit. V této části hry můžeme vyzkoušet i variantu, že dvě tři děti na loď posadíme a ty si pak zvou další a další kamarády. „Jak můžeme udělat místo ostatním? Chceme se vejít všichni.“ Druhou fázi hry můžeme ztížit tím, že prostor trochu zmenšíme. Je třeba dbát na to, aby nikdo nezůstal mimo vymezený prostor, zejména v první části hry možná někdo bude potřebovat pomoc učitelky, ale nespěchejme s ní, třeba se najde pomoc i mezi dětmi samotnými.
Otázky se vztahují k oběma částem hry, malému rozboru je třeba se věnovat po první i druhé části hry. Jak se ti podařilo dostat se na loď? Jaký to byl pocit? Jak jsi pomáhal přibírat další cestující? Znáš nějakou podobnou situaci, kdy se snažíš vytvořit místo i pro druhého? Všimly jste si, děti, jak bylo těžké nastoupit, když se všichni strkají, neohlížejí se na druhé, nedomlouvají se? Když jsme brali ohled na kamarády, pomohli jim, trochu zmenšili svůj prostor, tak jsme se všichni na výletní loď vešli.
Při dalších opakováních můžeme sledovat změny chování dětí. Pro děti bývá tato hra velkým zážitkem a důležitou zkušeností. (V našich skupinkách napříště ubylo strkání dětí v šatně, děti si uhýbaly, když potřebovaly přenést židličku z místa na místo.)
Interakční hry mohou v dětech navozovat určité napětí, děti mohou jednotlivé hry intenzivně prožívat. Proto je důležité zařazovat různá uvolňovací cvičení, oblíbené honičky dětí (nekonečně obměnitelné), krátké písničky apod. Lze však děti učit také jiným formám relaxačních cvičení, které jsou tolik důležité pro psychohygienu všedního dne pro děti i dospělé. Čím dříve s nimi děti seznámíme, tím lépe!
Neobvyklé cestování se stalo oblíbenou relaxací v různých skupinách dětí. Děti si pohodlně lehnou na podložky na zem, chtějí-li, zavřou oči, začnou klidně zhluboka dýchat. Necháme prostor, aby se děti skutečně uklidnily – potichu k nim promlouváme. Potom začneme klidným a příjemným hlasem pomalu vést děti k různým představám, např.: „Představte si, že jste se právě dostali na místo, které máte nejraději, místo, kde je příjemně, kde se cítíte bezpečně a dobře… Možná je nějak barevné, možná má více barev, možná na tvém místě převládá tvá nejoblíbenější barva… Je zde něco slyšet?…“
Pokračujeme při vedení dětí k různým příjemným asociacím. Zpočátku mohou být děti neklidné, ale pak se uvolní a zklidní. Pro tento typ imaginativních relaxačních cvičení můžeme navozovat různá místa, děje apod., kam se děti mohou ve svých představách přenést a uvolnit se. Nespěcháme, postupně zjistíme, jaké tempo je pro děti vhodné. Závěrem šetrně svými pokyny vracíme děti do místa, kde skutečně jsou.
Obměn je velmi mnoho – od pohádek („Jsme v pohádce s Arabelou“), přes skutečné přírodní scenerie („Ocitli jsme se ve voňavém lese“) až po neexistující země („Jsme v zemi, kde je všechno možné“) a výlety do kosmu. Opět je důležité si s dětmi o jejich představách popovídat. Kde ses teď právě toulal? Jaké bylo to místo? Co jsi viděl? Jaká barva byla nejvýraznější, jak to tam vonělo, co jsi ve svých představách slyšel? Každému dítěti se nemusí pokaždé podařit takto relaxovat. Nevadí, zkoušíme postupně. Některé děti nerady zavírají oči, nenutíme je k tomu.
Je vyzkoušené a zdůvodněné, když interakční hry probíhají v těchto krocích:
- Uvolnění – uvolňovací hry pomáhají navodit příznivé klima ve skupině – „psychologické bezpečí“, pomáhají získat pozornost dětí a adekvátně je motivovat. Mezi oblíbené uvolňovací aktivity patří různé honičky, rozcvičky, písničky, tematicky zaměřené povídání apod.
- Vlastní interakční hra – „těžiště“ programu, ve kterém máme jasně stanovený cíl, připravené pomůcky, promyšlený metodický postup. Je jí věnováno nejvíce času.
- Rozbor hry – prostor pro „doznění hry“, povídání s dětmi o hře, o tom, co se jim líbilo, co chlapci i děvčátka prožívali, co bylo pro ně obtížné apod. Rozbor hry není v žádném případě hodnocením ve smyslu „ten dobře a ten špatně“, ale je krátkou zpětnou vazbou, která souhrnně připomíná, co děti dělaly, jak se při tom cítily, jaké rozdíly se mezi dětmi objevily, jak je lze přijímat a tolerovat apod.
- Ukončení – často je vhodné zařadit krátkou uvolňovací hru či relaxační cvičení.
Ukázka z knihy Psychologie pro učitelky mateřské školy
(Portál 2010, 2. přepracované vydání)
http://obchod.portal.cz/produkt/psychologie-pro-ucitelky-materske-skoly/