Daleko, předaleko, kdesi za horami a lesy bylo jednou jedno království, a tam vládla ovdovělá královna, která měla krásnou dceru. Král jim už před lety zemřel, ale ještě předtím slíbil cizímu králi, že jeho synovi dá svou dceru za ženu, až princeznička doroste v princeznu.A právě nadešel čas, kdy měla být svatba, a královna musela princeznu vypravit na cestu do té vzdálené země. Šatstvo pro ni bylo už dávno uchystané, matka jen ještě naskládala do truhlice zlato a stříbro, drahocenné šperky a náčiní, stříbrné koflíky, zlaté poháry, prostě všechno, co královské nevěsty dostávají do výbavy. Princeznu měla provázet komorná, aby jí po cestě posloužila a šťastně ji dovezla k ženichovi. Královna jim sama vybrala i koně, pro komornou ryzáka, pro princeznu grošáka jménem Falada. A ten Falada byl neobyčejný kůň, uměl mluvit.
V den odjezdu se matka a dcera s pláčem rozloučily, ale královna ještě odběhla do ložnice, nožíkem se řízla do tří prstů, aby krvácely, vzala kousek bílého plátýnka a zachytila do něho tři krůpěje krve. Ty potom přinesla dceři a řekla: „Milé dítě, opatruj je dobře, cestou ti pomohou v nouzi.”
Princezna pro lítost nemohla promluvit, jen matce políbila ruku, plátýnko si schovala za živůtek, vsedla na Faladu a vydala se s komornou na cestu k ženichovi.
Protože jely už hodinu, dostala princezna žízeň a zavolala na komornou: „Seskoč a naber do mého poháru, který máš na opatrování, vodu z potoka. Chtěla bych se napít.” Ale komorná jí vodu nabrat nechtěla a řekla: „Když máte žízeň, sama seskočte, položte se k vodě a pijte. Já vám za služku nebudu.” Princezna měla takovou žízeň, že opravdu sesedla z koně, nahnula se nad potok a pila z dlaní. „Ach můj Bože!” povzdechla si, když nemohla pít z poháru. Tři kapky krve jí odpověděly: „Kdyby to tvá matka zvěděla, puklo by jí srdce v těle.” Ale královská nevěsta byla velice pokorná, neřekla nic a zas nasedla na koně. Tak ujely zase několik mil. Ale bylo horko, slunce jen sálalo a princezna brzy dostala zase žízeň. Dojely zrovna k jedné lesní bystřině, a tak znovu zavolala na komornou: „Seskoč a dej mi napít z mého zlatého poháru!” Na její zlé a hrubé odmítnutí už ani nevzpomněla. Jenže komorná teď odpověděla ještě víc zvysoka a zpupně: „Když chcete pít, napijte se sama, nebudu vám dělat služku.” Princezna už nemohla žízní vydržet, seskočila z koně, přiklekla k vodě a zaplakala: „Ach můj Bože!” Tři kapky zase odpověděly: „Kdyby to tvá matka zvěděla, puklo by jí srdce v těle.” A jak potom pila a hodně se naklonila, plátýnko, ve kterém byly ty tři kapky krve, jí ze záňadří vypadlo a voda ho vzala. Ve svém strachu si toho ani nevšimla. Komorná to však dobře viděla a zaradovala se – bez ochrany těch tří krůpějí je princezna najednou slabá a ona s ní může naložit, jak si usmyslila. Když potom nevěsta chtěla znovu vsednout na svého koně, co se jmenoval Falada, komorná se na ni rozkřikla: „Na Faladu patřím já a na mého koně patříš ty.” A princezně nezbývalo než se podrobit. Komorná jí hned poručila svléknout královské šaty, ustrojila se do nich sama a jí dala svoje. Nakonec musela princezna odpřísáhnout, že na královském dvoře živé duši nepoví, co se tu stalo a která z nich je pravá nevěsta. Komorná jí pohrozila, že pokud tu přísahu odepře, na místě ji zabije. Ale Falada všechno viděl a měl dobře v patrnosti.
Komorná teď vsedla na Faladu, pravá nevěsta na obyčejného ryzáka, a tak ujížděly dál, až konečně dojely do královského zámku. Tam nastala z jejich příjezdu veliká radost a králevic jim hned vyběhl v ústrety, pomohl komorné z koně dolů a myslil si, že to je jeho zaslíbená nevěsta. Zatím už spěchali dvořané a s velikou radostí a slávou ji vedli po schodech nahoru. O pravou princeznu se nikdo nestaral, ta zůstala samotinká dole na dvoře. Když starý král vyhlédl z okna a uviděl ji, podivil se, jaká to tam stojí útlá a spanilá panna. Šel rovnou do královské síně a zeptal se nevěsty, kdo je ta pana, co s ní přijela, a proč stojí na dvoře.
„Ta osoba ke mně nepatří,” odpověděla nepravá nevěsta, „potkala jsem ji a vzala s sebou, aby mi cesta lépe uběhla. Dejte jí něco na práci, když se k ničemu nemá, ať darmo nezahálí.”
Ale starý král o žádné práci nevěděl. Nakonec řekl: „Mám tady malého chlapce, pase mi husy, tak ať mu pomáhá vyhánět.” A tak tomu husáčkovi musela pravá nevěsta pomáhat a pást s ním husy. Ten chlapec se jmenoval Radeček.
Jenže nepravá nevěsta měla strach, aby mluvící kůň nepověděl, jak zacházela s princeznou, a tak brzy požádala mladého krále: „Prosím vás, můj znejmilejší, udělejte mi něco k vůli.” „Milerád,” odpověděl, „vždyť je to vaše první přání.” „Dejte zavolat pohodného, ať setne hlavu koni, na kterém jsem přijela. Zlobil mě po cestě.” Mladého krále to zarazilo, krásný kůň se mu líbil, ale první prosbu jí nechtěl odepřít. A tak bylo rozhodnuto, že věrný Falada musí ze světa. Doslechla se o tom pravá princezna, vzala pohodného stranou a slíbila mu, že mu dobře zaplatí, jestli jí prokáže malou službu. Ve městě byla jedna velká tmavá brána, kterou musela ráno i večer s husami projít. Pod klenutí té brány měl pohodný přibít hlavu jejího věrného Falady, aby ho mohla přece aspoň vídat. Slíbil jí, že to udělá, a uťatou hlavu potom přibil pod klenbu v tmavé bráně.
Časně ráno, když vyháněli s Radečkem husy bránou ven a procházeli pod tou koňskou hlavou, princezna se na ni podívala a řekla:
„Ó Falado, věrný koni!”
a hlava jí odpověděla:
„Má princezna husy honí!
Vidět tě tak tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.”
Potom už princezna mlčky kráčela s pasáčkem za husami na pastvu. Když došli na louku, usedla tam, sňala si šáteček, rozpustila vlasy a ty jí na slunci zazářily jako ryzí zlato. Radeček se na ně nemohl vynadívat, líbilo se mu, jak se lesknou, a nemyslil už na nic jiného, než jak jí pár těch zlatých vlasů vyškubnout. Tu princezna řekla:
„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček z hlavy,
ať si ho po poli honí, dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.”
A hned se zvedl tak silný vítr, že Radečkovi odfoukl klobouček, kutálel ho po lukách až daleko do polí a on ho musel honit. Když se vrátil, byla jeho pomocnice dávno učesaná, copy měla hladce zapletené a ovinuté okolo hlavy, ani vlásek jí nikde neodstával, a on jí nemohl žádný vytrhnout. Radeček se proto hněval a nemluvil s ní. Tak spolu pásli husy až do večera a při západu slunce hnali domů.
Ráno, jak vyháněli, princezna pod tou tmavou bránou zase řekla:
„Ó, Falado, věrný koni!”
a Falada odpověděl:
„Má princezna husy honí!
Vidět tě tak tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.”
Jen došli na louku, zase usedla a začala si rozčesávat vlasy. Radeček hned běžel, že jí do nich hrábne, ale ona rychle řekla:
„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček z hlavy,
ať si ho po poli honí, dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.”
A vítr hned zafoukal a klobouček mu z hlavy odfoukl daleko do polí, takže husáček musel za ním. A když se vrátil, ona už dávno měla copy zapletené a svinuté pod šátkem a on zase nedostal ani vlásek.
Ale když večer přihnali domů, zašel Radeček ke starému králi a povídá: „Já už s tou novou husy pást nebudu.” „A pročpak?” zeptal se král. „Ale, ona mě celý den zlobí.” Starý král mu poručil, aby mu vyprávěl, jakou s ní má svízel. A Radeček spustil: „Ráno, když hejno vyháníme tou tmavou bránou, je tam na klenutí přibitá koňská hlava a k té ona mluví:
„Ó Falado, věrný koni!”
A hlava odpoví:
„Má princezna husy honí!
Vidět tě tak tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.”
A pasáček vyprávěl dál, co potom dělá na louce a jak on tam musí ve větru honit svůj klobouk.
Starý král mu poručil, aby nazítří hnal zase husy na pastvu. Ale sám se časně ráno vydal k té tmavé bráně, usedl za výstupek a tam vyslechl, jak husopaska hovoří s hlavou svého Falady. Potom i on vyšel z města ven a schoval se na louce do křoví, aby uviděl na vlastní oči, co se bude dít. Husopaska s husáčkem přihnali své hejno, ona po chvíli usedla a rozpletla si své zlaté vlasy, a ty zazářily, až králi oči přecházely. Hned také zas řekla:
„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček z hlavy,
ať si ho po poli honí, dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.”
V té chvíli zadul vítr, vzal Radečkovi klobouk, letěl s ním pryč a hoch se za ním musil rozběhnout. Starý král se ještě podíval, jak si pasačka rozčesává a zaplétá vlasy, a potom se zas nepozorovaně vytratil.
Ale když večer husopaska přišla domů, zavolal si ji a zeptal se, co to všechno znamená. Ona však odpověděla: „To vám ani žádnému jinému nesmím povědět, neboť tak jsem pod širým nebem přísahala, jinak bych přišla o život.” On však naléhal, chtěl se to mermomocí dozvědět, ale nemohl z ní dostat slovo. Nakonec řekl: „Když mně nic říct nechceš, můžeš to přece povyprávět tady těm kachlovým kamnům.” „Ano, to asi chci,” odpověděla. S tím vlezla do kamen a otevřela celé své srdce, jak se jí dosud vedlo, jak byla zlou komornou podvedena. Ale kamna měla nahoře otvor a tady číhal starý král a vyslechl vše slovo od slova. Potom jí dal přinést královské šaty, a když je oblékla, jako když kouzelným proutkem švihne, stála tu překrásná zlatovlasá princezna. Starý král zavolal svého syna a vyjevil mu, že měl doposud falešnou nevěstu, která byla pouhá komorná. Ta pravá že stojí tady, jako ta bývalá husopaska. Mladý král byl z duše rád, když viděl, jakou má spanilou a ctnostnou nevěstu.
Potom sezvali hosty a vystrojili velkou hostinu. Ženich seděl v čele tabule, vedle něho z jedné strany princezna, z druhé strany její komorná. Jenže tahle nepravá nevěsta byla samou pýchou už tak zaslepená, že svou paní ve skvostných šatech a špercích ani nepoznala. Najedli se, napili se, a když potom vesele rozmlouvali, ohlásil starý král, že jim dá hádanku, a vyprávěl celý příběh, ale jako by se týkal nedospělého mládence. Nakonec se obrátil k nepravé nevěstě s otázkou: „Co si zaslouží služebná osoba, která by své pány takhle podvedla?” Tu pronesla nepravá nevěsta: „Nezaslouží si nic lepšího, než aby ji nahou zabednili do sudu pobitého vevnitř ostrými hřeby. Před ten by se zapřáhli dva bílí koně, kteří by ji v ulicích uvláčeli k smrti.” „Ta osoba jsi ty,” odpověděl starý král, „vyřkla jsi ortel sama nad sebou a podle něho se ti stane.” A tak bylo vykonáno. Mladý král se potom oženil s pravou nevěstou a oba spolu kralovali šťastně až do smrti.