Jednoho překrásného letního dne se setkaly v záhonu vonných růží dvě červené berušky, které si vyletěly za potravou. Tuze rády si pochutnávaly na malých mšičkách, jimiž byly všechny ty krásné, voňavé růžičky napadeny. Květy růží se tuze zaradovaly a byly rády, že jim obě berušky od mšic aspoň malinko odlehčí, neboť jim ničily všechnu tu jejich krásu, na níž byly růže pyšné a ty zatracené mšice jim jen znepříjemňovaly jejich růst.
Radovaly se však předčasně! Berušky se totiž pochvíli namísto požírání mšic daly hned do posmívání a začaly se mezi sebou dohadovat, která z nich je tou krásnější. První beruška byla slunéčko sedmitečné a to se hnedka začalo té druhé berušce vysmívat, že má na sobě tečky jen dvě. Jakpak by také ne, když to bylo slunéčko dvojtečné, kterým jejich červené krovky zdobí pokaždé jen dva černé puntíky.
Slunéčko sedmitečné se proto hned začalo pyšně naparovat a natřásat a po chvíli řeklo posměvačně: „Heč, heč, já jsem hezčí než ty! No jen se na mě podívej, o kolik teček mám oproti tobě víc, ha, ha, ha!“ prohlásila vychloubačná beruška a měla škodolibou radost z toho, že je o celých pět teček bohatší a hezčí, než slunéčko dvojtečné. Ubohá beruška, která měla tečky jen dvě tuze zesmutnila a přišlo jí líto, proč není také tak bohatě tečkovaná, jako právě ta jiná beruška. Pociťovala velké mrzení a zármutek, že už to zkrátka nevydržela a ze samé lítosti se rozplakala. Beruška se sedmi tečkami se jí hned začala chichotat a poté se ji snažila z květu růže odehnat a shodit. Smála se jí, jak je ošklivá a nenechala jí k snědku, ani jednu jedinou mšičku, jak moc ta beruška na ni byla nehodná i chamtivá. Slunéčko dvojtečné celé zesmutnilo a mělo dočista po náladě. Odletělo proto raději co nejdál od té posměvačné berušky a nepřestávalo lítostivě plakat.
Vtom však cestou natrefila na pana malíře, který seděl na louce a na plátno maloval krásný obraz. Beruška se posadila malíři na jeho štětec a její slzičky jí stékaly dolů po obraze, až promáčely celé jeho plátno. Malíř si všimnul berušky a pověděl: „Pročpak pláčeš, krásná beruško, no jen pověz, copak se ti stalo?“ A uplakané slunéčko si panu malíři postěžovalo a řeklo mrzutě: „Jakpak bych já beruška nešťastná neplakala, když jsem tak ošklivá a mám své červené krovky ošizené o pět teček?“ Ale pan malíř hnedka na to: „Vždyť to vůbec není pravda, beruško, ty jsi krásná a hlavně hodná a pokud chceš, já ti nějakou tu tečku navíc štětcem přimaluji!“ „Ano, ano, chci, moc to chci, to by byla paráda! Nápad přímo k nezaplacení!“ vykřikla radostně beruška a to už vzal malíř štětec a černou barvou přimaloval berušce na její krovky celých osm teček!
To bylo, panečku, najednou radosti ,smíchu i veselého poletování, jen co je pravda! Beruška byla šťastná, přešťastná! Rázem měla ještě o celé tři tečky víc, než to slunéčko sedmitečné, co víc si ještě přát? Radostně poskočila, poděkovala hodnému panu malíři a už celá potěšená letěla rovnou na květ růže, na němž ještě stále sedělo slunéčko sedmitečné. Sotva zbliklo tu krásnou berušku s tolika černými tečkami, v tu chvíli mohla puknout závistí! Beruška se však slunéčku sedmitečnému ani trošičku neposmívala, jen byla ráda, že už konečně nemá na sobě tečky jen dvě. Od té doby se ty dvě berušky spolu setkávaly v záhonu růží často a brzy se z nich staly dokonce nerozlučné kamarádky. I když se časem berušce všechny ty přimalované černé tečky nadobro smyly, už nikdy se jí slunéčko sedmitečné neposmívalo.
A tak to má být. Není přece důležité, jak kdo vypadá, ale jaký je uvnitř, viďte, děti!
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová