Rychnovští osadníci vzhlíželi od pradávna na zalesněný kopec, vypínající se nad dědinou po východní straně, jako na posvátnou horu, plnou krás, záhad a tajů. Je zde snad opravdu něco podivuhodného, když bájivá činnost lidová opředla vrch v dávných dobách i později pověstmi a dokonce i tvrzeními, že v těch místech docházelo k zázračným uzdravením.
Ve starších spisech se připomíná, že na vrcholu kopce bývala jezírka. Ještě nyní jsou tam prohlubně, dvě menší a jedna větší, v nichž se donedávna udržovala stálá voda. Na Rychnovském kopci se prý donedávna včelařilo. Poddaní osadníci si tam stavěli z jara s povolením vrchnosti své kláty se včelami a ponechávali je tam po celé léto. O včelaření na kopci je zmínka již v roce 1548.
Píše se také o zvláštním jevu na kopci. Podle zápisů ve staré školní kronice tvrdili staří lidé, že na kopci bylo někdy slyšet z velké hloubky jakési dunění či detonace. Geologové vysvětlovali tento jev tím, že v zemském nitru není ještě ukončeno tvoření pohoří, nebo že dunění je způsobováno tlakem podzemních plynů.
Mimoto staří lidé vykládali o další zajímavosti. Když prý za svého mládí pozorovali od Mariánské studánky na Rychnovském kopci krajinu, bylo prý vidět sotva vrchol věže z tatenického kostela,kdežto nyní je prý vidět věž až po okno. Zakládá li se toto tvrzení na pravdě, pak lze míti za to, že vrstvy zemských hornin mezi oběma místy změnily svou polohu co do výšky posouváním zemských vrstev ve větších hloubkách. S tím může souviset i dunění.
V lidové tradici se vrchol kopce nazýval „mořským hřebenem” a někteří geologové považují jezírka na něm za zbytky pravěkých moří,která kopec obklopovala. Bylo to miocénní moře v dobách třetihorních? Zálivy tohoto moře sahaly od jihu až do roviny k Lanškrounu a k Ústí nad Orlicí. Přibližnou hladinu tohoto moře představuje přibližně vrstevnice 400 metrů. Rychnovský vrch vyčníval z moře do výšky něco přes 100 metrů, měl-li ovšem tehdy nynější podobu.
V roce 1880 zaznamenal nadučitel Johann Wittmann pověst o mořském hřebenu:
Na Rychnovském kopci kdysi v temné minulosti stával zámek. Bydlela v něm žena, která prováděla hrůzostrašné čarodějnictví. Svými čáry způsobovala lidem v celém okolí mnoho škod, zejména dobytku. Za své počínání se jednoho dne za trest s celým zámkem propadla do země.
Johann Wittmann píše o Rychnovském kopci ve školní kronice:
Na vrcholu kopce ve výšce 529 metrů nad mořem,uprostřed vzrostlého lesa, je velká louka, která se sklání k severu. O něco dále k jihu se nacházejí tři menší prohlubně ve tvaru mísy s napolo vyschlým bahniskem, které tvoří mokřinu, zarostlou ostřinou a mechem. Kolem dokola vládne úplné ticho a mlčení přírody. To u vnímavého člověka vyvolává melancholickou náladu. Místo kolem mokřin je považováno za středisko hukotu, který bývá někdy ze zemské hloubky slyšet, nejčastěji v létě za suchého a teplého počasí. Praví se, že hukot, vycházející ze země, bylo slyšet i v okolí kopce.