Pověst je založena na skutečnosti, že třebíčský beneditinský klášter patřil brzy po svém založení k největším a nejbohatším v zemi. Ovšem doba 20. – 60. let 15. století, do níž se tento příběh hlásí, představovala v dějinách třebíčského opatství to nejméně šťanstné období. Konvent byl již značně zadlužen a předchozí markrabské války vážně poškodily jeho majetek. Nejinak tomu bylo i v časech husitské revoluce, nemluvě již o česko-uherských válkách, které zapříčinily pád kláštera. Pověst vypráví, že třebíčský opat nechal ukrýt klášterní poklad včetně zlaté Kristovy sochy s dvanácti stříbrnými sochami apoštolů do tajné podzemní chodby ještě než klášterní pevnost obklíčilo Žižkovo vojsko. Žižka ovšem žádné zvláštní úsilí při dobývání kláštera nevyvinul a jeho vojsko po několika demonstrativních výstřelech z děl odtáhlo pryč. Po Žižkově smrti ale klášter husité přece dobyli a opanovali jej na dlouhých deset let. Poklad zůstal po celou dobu husitských válek v podzemních chodbách a místo jeho úkrytu zůstalo zapomenuto. Pátrání po něm údajně znesnadnilo zřícení některých chodeb vlivem spodních vod. Podařilo se alespoň najít sochy Krista a apoštolů, které měl později třebíčský opat odeslat do bezpečí před uherským vojskem Matyáše Korvína na hrad Veveří, kde jejich stopa končí.
Většina Třebíčanů byla přesvědčena, že poklad spolu s sochami je stále ukryt v podzemní chodbě a mnohokrát se po něm také pátralo. Říká se, že bezvýsledně…