Jednou na Štědrý den se vracel domů domů Jura Fajar. Už se pomalu stmívalo a Jura se těšil na svoji chaloupku a štědrovečerní večeři v kruhu rodiny. Jura byl hajným, už mu bylo skoro sedmdesát let, ale co tehdy na své cestě domů zažil, to se mu nikdy v životě nepřihodilo a už ani nepřihodí. Šel zamyšlený domů, vzpomínal, co všechno viděl v lese a co se mu nelíbilo, v duchu na to láteřil. Jak se tak brodil sněhem a láteřil, najednou zůstal zaraženě stát. Pod Jurovým kamenem hořela lipka plamenem. Hajný se toho i lekl, byla to divná záře a byl pátek a pátek o adventě nepřináší nikdy nic dobrého.
To věděl hajný až moc dobře. Slýchal ledacos a i to, že v ten den vystupují poklady na povrch zemský, ale moc tomu nevěřil. Ale najednou ho napadlo, že by to přece jenom mohla být pravda a on by ty peníze dobře potřeboval, prostě ho najednou zachvátila touha po penězích. Tak zrychlil kroky a už byl u podivného ohníčku, od něj se zdála i vedlejší lipka hořet, dokonce i Jurův kámen byl plameny ozářen. Tak se nerozmýšlel a hodil na ohníček širák. V tom okamžiku vyrazila ze země bečka plná peněz a na ní seděl černý kocour. Z očí mu sršely blesky a už to vypadalo, že se zdivočelý vrhne na hajného.
Hajný se polekal a hrůzou zakřičel. To neměl dělat … v ten moment bečka zmizela i s kocourem a penězi. Hajný se probral z leknutí a taky si hned uvědomil, co udělal za chybu. Podle toho, jak staří lidé vyprávěli, musí se hodit do ohníčku klobouk a nebo čepice, také prý drobty z chleba a nebo se na ohníček sám položit. To hajný udělal správně, ale další už neudělal. Nesmí se přitom vydat ani hlásku, ať se děje, co se děje. A to byla ta chyba. Tak přišel domů smutný a celý večer byl smutný. Ale, nedalo se nic dělat. Dodnes je prý poklad v podzemí, zatím ho nikdo nedostal, možná proto, že kocour hlídá poklad až moc dobře. (Frýdecko-Místecko)