Za patero horami, čtvero řekami, třemi kopci, dvěma lesy a jednou loukou se pyšní kytičkami posetý ovocný sad, v němž stojí krásný, pestrobarevný domeček zvaný včelín, kde mají společné bydlení všechny včeličky.
Jednoho dne kolem letěla vosa Vanesa, která na něm mohla oči nechat.
„Pane jo, to je mi krásný včelí domeček! Tam se musí včeličkám dařit, jen co je pravda! Ach jo, pročpak jen my vosy nemáme také takový, vždyť mě se v tom našem hnízdě v zemi vůbec nelíbí,“ povzdechla si smutně vosička. Nebyla to rozhodně jen tak nějaká, obyčejná vosa, vždyť tak hodnou, milou a pilnou vosičku znal opravdu jen málokdo. Nikdy nikoho nepopíchala. Stále jen obdivovala snahu a píli všech včeliček a netoužila po ničem jiném, než se stát právě jednou z nich. Každý den pozorovala včeličku Bzučku při práci na květech a krátce nato se spolu seznámily. Brzy se z nich staly dokonce dobré kamarádky a teprve pak se vosa Vanesa osmělila a pověděla včeličce:
„Ach Bzučko, já bych si tak přála bydlet u vás ve včelíně, ani nevíš jak. Byla bych poslušná, pilná, snaživá i užitečná, jen kdyby mi to bylo dovoleno,“ žadonila vosa o včelí přízeň a včelička Bzučka na to:
„Víš ty co? Poleť se mnou. Zeptáme se včelí matky a uvidíme, co na to poví.“ Sotva doletěly ke včelínu, ptá se Bzučka:
„Má královno, prosím, nemohla by tady má kamarádka vosa Vanesa bydlet v našem domečku s námi?“
„Bzz, bzz, kdo to jakživ slyšel, aby ve včelíně žila s včelami i vosa? Vždyť vosy jsou líné a už vůbec neumějí dávat med! Ještě by nám ho olizovala a to by se ostatní včelky, panečku, zlobily,“ řekla včelí matka, avšak Bzučka nepřestávala u matky žadonit a orodovat za Vanesu.
Sotva zaslechla zklamaná vosička, že ji včelí královna mezi sebe přijmout nechce, začala lítostně plakat a vzlykat. V tu chvíli bylo včelí matce nešťastné vosičky líto a tak nakonec přece jen povolila a pověděla: „No tak, neplač už přece, tak já to s tebou tedy zkusím, ovšem pokud nám tu nebudeš nic platná, vyletíš bez odmlouvání z úlu ven, to si dobře zapamatuj!“
„Jé, děkuji vám uctivě, včelí matko královno, jsem polichocena vaší laskavostí,“ radovala se přešťastná vosa Vanesa a spolu s ní byla potěšená i včelička Bzučka. Vosa znovu slibovala, jak moc se bude snažit, jen aby důvěru včelí matky nezklamala.
A tak směla Vanesa zůstat ve včelíně s ostatními včelkami, ovšem těm se to příliš nelíbilo, jenže chtě nechtě musely rozhodnutí včelí královny respektovat.
Vosa Vanesa byla šťastná, přešťastná! Konečně mohla bydlet v krásném včelím domečku a dokázat všem, že je skutečně jiná, než ostatní vosy z jejich hnízda.
Ze všech sil se snažila pilně pracovat, jen aby ukázala, co v ní je. Každé ráno se probouzela mezi prvními a hnedka toužila po práci. Vzbudila svoji kamarádku Bzučku a už spolu vyletěly za prací. Včelička sbírala z květů pyl a nasávala slaďoučkou šťávičku, kterou později přeměňovala na med, jenž ukládala do včelích plástů. Vanesa ji bedlivě pozorovala a snažila se dělat vše zrovínka tak, jenomže ať se snažila, jak se snažila, nešlo jí to. Neuměla vysávat sladkou šťávu z květů, natožpak vytvářet med. Přesto však toužila být užitečná i v něčem výjimečná, proto se nepřestávala snažit a nevzdávala se.
Pokoušela se jít na to zchytra. Začala vyhledávat zralé, sladké a šťavnaté ovoce, z něhož vykousávala jen to nejchutnější a nejlepší. Náramně si přitom pochutnávala a pak se snažila do buněk plástů nosit med, avšak o ten se pokoušela marně. Den co den se však o to víc a víc snažila. Její touha stát se užitečnou byla tak silná, že se jí to po několika dnech usilovné snahy a píle nakonec přece jen povedlo. Ovšem žádný med, ale představte si, děti, co se stalo? Vanese se podařilo uložit do včelích plástů namísto medu ovocnou marmeládu!
To bylo, panečku, radosti, jen co je pravda! Pan včelař, který chodil ke včeličkám stáčet med se nestačil divit, když tam kromě medu objevil i dobroučkou, slaďoučkou marmeládu, která byla skutečně výtečná.
„No toto, něco takového jsem ještě jakživ neviděl ! Zázrak, stal se zázrak!“ vykřikoval stále dokola, tuze se zaradoval a pln naděje zvolal:
„Vždyť já se právě stal tím prvním a jediným včelařem na světě, který získává od svých včel nejen zdravý a chutný medíček, ale i lahodnou marmeládku, hurá!“jásal přešťastný včelař, který se nestačil divit a v jednom kuse se na každém své kroku všem chlubil: „Představ si, lidičky, že moje včely dávají i marmeládu!“
„Opravdu? Tak to ti tedy nevěříme! Jistě nám kecáš a vymýšlíš si, vždyť kdo to jakživ slyšel, aby včely ukládaly do plástů marmeládu? No to mě tedy podrž!“ prohlašoval snad každý.
Včelař však vůbec netušil, že právě za tuto zvláštnost vděčí vose Vanese.
Teprve poté začaly všechny včely vosičku obdivovat a žasly nad jejím uměním. Byly tuze rády, že ji mohou mít u sebe v domečku a celý včelí roj se s ní s radostí spřátelil.
Vosa Vanesa byla neskutečně šťastná. Radovala se, že už konečně o své pili všechny přesvědčila a příjemně jí hřálo u srdíčka, když ji každý chválil, obzvláště pak včelí matka královna.
Spokojeně se usmívala a o to víc se každý den snažila. Zaletěla si k beruškám, které byly švadlenkami.
„Berušky krásné, slunéčka milá, ušila byste mně nějaký pěkný čepeček?“ zeptala se Vanesa. Nechtěla totiž, aby ji poznaly ostatní vosy, neboť si byla jista, že by se jí tuze pošklebovaly, jak je hloupá, že tak maká a dře se jen proto, aby mohla dokázat, co všechno dovede.
„Toť se ví, s radostí!“ pověděla beruška a hned se dala do šití. Netrvalo dlouho a krásný čepeček pro Vanesu byl hotov. Vosička poděkovala, nasadila si jej na hlavu a už takhle pěkně maskovaná před pozorností vos odletěla za prací. To ony tak svědomité, ochotné a už vůbec ne takto pracovité tedy rozhodně nebyly, ani po něčem takovém nikterak netoužily.
Vosa Vanesa však byla maximálně spokojená a šťastná. Konečně se jí splnil její sen a ona se vyrovnala svojí šikovností i umem včelkám. Mohla přebývat v krásném domečku, co víc si ještě přát?
Nejvíce potěšený byl však včelař, neboť právě marmeláda od vosy Vanesy se stávala stále oblíbenější a žádanější. Doposud totiž nikdo z lidí tak dobrou chuť marmelády ještě neznal.
Setkávali se pouze s různými sirupy a se zavařeninami, ovšem na marmeládu je naučila až teprve vosa Vanesa.
Od té doby byla proto pracovitá vosička přímo na roztrhání a nevěděla, kam má dřív vlítnout, jak obrovský zájem o její marmeládu byl. Včelař si, panečku, namastil kapsy, jen co je pravda! Jenomže jeho nadšení netrvalo dlouho.
Za čas se stalo, že vosa Vanesa začala pracovat s tak plným nasazením, elánem, pílí i houževnatostí, že se zakrátko dočista upracovala.
Jednoho dne při své usilovné práci usnula a už nikdy se neprobudila.
„No tak, vosičko, vstávej, vzbuď se přece!“ Volaly všechny včeličky, ale ze spánku ji probouzely marně.
Tento nečekaný odchod vosy Vanesy hluboce zasáhl celý včelín a jedna včelka vedle druhé tesknila a plakala, včetně královny matky. Žalostné bzučení se ozývalo po celé zahradě a všichni drželi nad ztrátou ubohé vosičky smutek. Ztratili tak svoji nejlepší přítelkyni i nejpracovitější dělnici a tuze jim to přišlo líto.
Zpráva o uhynutí vosy Vanesy se tehdy šířila do všech koutů světa. Dozvěděl se o tom dokonce i Plyšový král, kdy ani jemu nebyl osud dovedné vosy Vanesy lhostejný. Rozhodl se proto vykonat dobrý skutek. Na nic víc už nečekal a pomocí kouzelného zaklínadla proměnil Vanesu do podoby krásné, plyšové vosičky, která tak mohla zůstat žít věčně a stát se kamarádkou mnoha dětí, kteří mají rádi plyšáky.
Včeličky se tak znovu zaradovaly, neboť plyšová vosička se jim tuze zalíbila a mohly na ní oči nechat. Poté se s ní rozloučily a dovolily jí odejít do plyšové říše, která se jí od toho dne stala novým domovem v pohádce, kde zůstala už jednou provždy šťastná.
Ovšem největší ztrátu tenkrát zaznamenal právě pan včelař, který tím pádem přišel o svůj obrovský zisk. Lidé však marmeládu žádali stále víc a víc, ale včelař jim už vyhovět nemohl.
Teprve poté začala chuť marmelády všem chybět a postrádali ji ve svém jídelníčku. Nezbývalo jim proto nic jiného, než se pokusit uvařit marmeládu z ovoce sami. Žádný však nevěděl, jak na to a tak začaly různé pokusy a zkoušky, kdo z koho. Recept na vaření marmelády však nikdo neznal a tak to každý zkoušel, jak jen to šlo. Zpočátku se výroba marmelády nikomu nedařila, jednou byla příliš řídká, jindy přeslazená a hustá jako kyt, ovšem postupem času lidé přicházeli na stále nové a osvědčenější způsoby přípravy a zkoušeli to tak dlouho, dokud nebyla marmeláda na světě i bez přičinění díla vosy Vanesy.
Nikdy však již nebyla tak dobrá, jako právě ta od ní, ale s tím se už lidé museli smířit.
A právě tak se stala tehdejší vosa Vanesa známou a slavnou. Její nynější plyšová podoba je na ni nezapomenutelnou a stálou vzpomínkou, která tak zůstává žít v srdcích všech ještě dnes.
Nakonec se včeličky vydaly opylovat právě rozkvétající modré zvonky na louce, které se tak rozezvonily, až tím odzvonily konec i pohádce vosy Vanesy.
Alena Chudobová