„To je ale třeštidlo,“ smála se Natálka, když jsem předváděl, jak s výkřikem „Juch!“ krejčík povyskočil. A chtěla to předvádět ještě a ještě. Musel jsem jí tedy slíbit, že si Šídlo v mém vyprávění ještě takhle povyskočí.
Setmělo se a Teplomil měl za sebou pěkný kus cesty. Stále se ohlížel a pochvaloval si, jak mu cesta do světa pěkně ubíhá. Nebyl unavený, vždyť neměl nohy. Při cestě jen nastavil všechny své uši, aby se do nich vítr mohl opřít. Tak plachtil po obloze.
Sklopil uši a zastavil se na kopci u rybníka, když zrovna zapadalo slunce. Rozhodl se složit báseň dne.
Bytůstka jménem Teplomil
u vody se zastavil
a hladina tu byla milá
překvapila Teplomila
jaké štěstí, jaká čest
byla plná zlatých hvězd
Teplomil přelétl na druhou stranu rybníka, kde začínal les. Z lesa se ozvalo zakoukání sovy. Hů, hů. Teplomil jí vesele zahoukal v odpověď. „Hú, huú!“
Po cestě mezi pšeničnými poli spěchal Šídlo. Pod paží nesl balík. Doběhl až k hrázi rybníka, chvíli si odpočinul a pak běžel dál až k lesu. Mezi prvními stromy zpomalil a plížil se k paloučku, o kterém se říkalo, že na něm za úplňku tančívají víly. Když ale někoho spatří, vtáhnou ho do divokého reje a utančí ho až k smrti.
Zaslechl houkání sovy. Krejčík se přikrčil za rozložitý dub a čekal. Měsíc stříbřitě ozařoval palouk, uprostřed palouku čněl, jak velký prst, pahýl stromu.
Šídlo měl pocit, že se kýve a šeptá: „Šídlo, Šídlo, běž domů, dokud je čas!“
Než si to měl krejčík čas rozmyslet, připlulo na palouk něco, co bylo bílé a éterické a smálo se a výskalo. Začalo to kroužit kolem pahýlu a v měsíčním svitu to pableskovalo.
Šídlo na nic nečekal, vymrštil se, pěti skoky se vřítil na mýtinu a přehodil přes Teplomila rybářskou síť. Potom se ho snažil odvléci směrem k vesnici.
Teplomil byl zprvu překvapený, pak se vzpamatoval, nafoukl se a vzlétl i se svým únoscem do výšky. Tam se síť zapletla do větví stromů.
Krejčovský mistr se křečovitě držel sítě, nožkama kopal do vzduchu a křičel: „Pusť mě, pusť mě!“
„Ale vždyť já tě přeci vůbec nedržím,“ divil se Teplomil.
„Prosím, sestup na zem, už se dlouho neudržím.“
„Já bych rád, ale nejde to.“
„Mám doma ženu, kozu a deset dětí,“ lhal Šídlo.
„Možná kdyby si dokázal vyšplhat po té síti sem nahoru a uvolnit to tady,“ dumal Teplomil.
Krejčík vyšplhal nahoru a po chvíli se mu opravdu podařilo síť vyprostit z větví. Teplomil, jak byl pořád nafouknutý, vystoupal ještě výš, až nad vrcholky stromů.
„Ale já chci dolů,“ křičel Šídlo a ležel rozplácnutý na tom podivném balónu.
„Nejde to,“ omlouval se Teplomil, „jsem v síti tak zamotaný, že nemůžu kormidlovat.“
„Setsafra, co budeme dělat?“
„Něco mě napadlo,“ usmál se Teplomil, „počkáme, až bude příznivý vítr a zanese nás nad rybník.“
Ale večerní vánek byl zrovna kdovíkde.
„To bychom se načekali,“ řekl Šídlo, „víš co, já budu foukat.“
„Výborně, tak foukej.“
„Fu, fu, fu, fu, fu, uf, uf, uf !“
„Počkej, takhle ne, to letíme zase nazpátek,“ hlásil Teplomil.
„Tady se jeden může ufoukat a druhýmu se to nelíbí. Jak daleko je ještě rybník?“
„Ještě tak tři fuky.“
„Fu, fu, fu.“
„Dobrý, jsme tady.“
Šídlo hleděl na lesklý kroužek pod sebou a ptal se: „A co teď?“
„Teď skoč do vody.“
„Ale já neumím plavat.“
„Aha, ty neumíš plavat,“ zarazil se Teplomil, „s tím jsem nepočítal.“
„Nejenom že spadnu, ale ještě se utopím.“
To byla bohužel pravda. Pád z velké výšky není nic příjemného a utopit se ve vodě také ne.
„Máš strach?“ zeptal jsem se Natálky, která se choulila pod peřinou.
„Nemám,“ usmála se.
„Copak to není napínavé?“ zamračil jsem se.
„Je, ale já vím, že to dobře dopadne.“
„To není tak jisté. Na kom si myslíš, že to záleží?“
„Přeci na tobě,“ ukázala Natálka. Neváhala kvůli tomu vystrčit ruku zpod peřiny, aby nebyla mýlka.
„Vůbec ne. Sice to vypadá na první pohled, jako když pohádku vyprávím já, ale ona se do jisté míry vypráví sama.“
„Jak je to možné?“
„Odkud si myslíš, že ty nápady přicházejí?“
„Nevím. Ony odněkud přicházejí?“
„Ano,“ nasadil jsem důležitý tón, jak ohlašovatel na královském dvoře, „připlouvají jeden po druhém ze země Fantazie. Takže sám nevím, jak bude pohádka pokračovat.“
„A kde je ta země?“
„Tady všude kolem nás. A teď už tiše! Teplomil má plán.“
„Neboj se, mám plán,“ houkl Teplomil, „ty se pustíš sítě a já už bez zátěže ze sebe budu moci tu síť shodit a pak poletím a zachráním tě, dřív než spadneš do vody.“
„Jéje, to zní dost nebezpečně.“
Ale protože se nedalo nic jiného dělat, krejčík se pustil a padal dolů. Teplomil se rychle snažil vyprostit ze sítě, ale nešlo to.
„Nejde to, nějak se mi do ní zapletly uši. Haló, padáš ještě?“
„No padám, padám, ale už to dlouho nevydržím.“
„Já se snažím, už to bude. Hurá, už letím na pomoc.“
Teplomil se rychle vyfoukl a znovu se nadechl až těsně nad hladinou rybníka. Krejčík se do něj zabořil až po uši. Tedy, po krejčíkovy uši, abychom si rozuměli.
Vykoukl a povídá: „Uf, to bylo o fous.“
„Povídal jsem, že tě zachráním.“
„O tom si popovídáme, až budu stát nohama na pevné zemi, dobře?“
Teplomil zamával ušima a popoletěl ke břehu. Jakmile se však Šídlovy nohy dotkly pevné země, Šídlo se dal na zběsilý útěk a vypadalo to, že na nějaké povídání zrovna nemá čas.
Běžel lesem, běžel paloukem, běžel lesem, vyběhl z lesa. Tam se konečně zastavil. Ohlédl se. Nikdo ho nepronásledoval. Podlomila se mu kolena a svezl se do trávy.
„Já hlupák, já trdlo, místo víly chytím strašidlo. Kdybych nebyl tak lstivý, mohlo mě zabít. Mohlo mě unést do horoucích pekel!“
Šídlo si lehl na záda a pozoroval hvězdy. „Co teď? Doba, kdy tančí víly, už jistě pominula. Musím si vše pořádně promyslet. Zkusím šaty ušít třeba z jemné látky, místo perel dám korálky…“
Přemýšlel tak usilovně, až usnul.
Autor pohádky: Luboš Pavel