Byla jedna pastelka, která celé dny kreslila. Byl to její velký koníček. Kreslila všechno, co ji napadlo. Stromy, lidi, domy, pokreslila všechny papíry, které měla.
Jednou si přála nakreslit noční oblohu. Vzala si v noci papír a dívala se z okna. Ale sotva udělala první čáru, najednou se jí zlomila tuha.
„To ne! vykřikla nešťastně, co budu dělat?“ rozplakala se.
Pláč zaslechla voskovka. „Proč pláčeš, rušíš tady všechny, vzbudila jsi mě“, trochu se na pastelku zlobila.
„Zlomila se mi tuha“ naříkala pastelka. „Moc bych chtěla kreslit, můžeš mi voskovko prosím pomoci? Nevíš, kde bych našla ořezávátko?“
„Ale prosímtě, ty naděláš, jdi spát.“ odbila ji voskovka, „taková hloupost kreslit v noci. Ráno ti ukážu, kde je ořezávátko. Spolu za ním zajdeme.“
„A nemůžeme tam zajít hned?“ prosila pastelka.
„To teda ne, nebudu teď kvůli hlouposti vstávat z postele a už tiše a jdi spát.“
Pastelku to mrzelo. Plakala ještě víc a nebyla k utišení.
„Necháš toho?“ začala se voskovka už opravdu zlobit „kdo to má poslouchat? Už dost a spi!“
Myslíte děti, že pastelka usnula? Jak se asi cítila, když ji voskovka odbila a ještě ji řekla, že to co dělá je hloupost? Chtělo se ji čekat až do rána? Čekání nemá nikdo rád.
Víte jak to dopadlo?
Pastelka ještě jednou poprosila voskovku a ta nakonec vstala a ukázala pastelce ořezávátko.
Ráno pak měla voskovka na polštáři krásný obrázek noční oblohy.
Autorka: Andrea Zatloukalová