Byla jedna zápalka, celá bílá, jen hlavičku měla černou. Ležela v krabičce spolu se svými sestřičkami. Bylo jí dobře, ale ještě nevěděla, co jí čeká.
Krabičku se zápalkami odvezli do obchodu, kde si ji koupila maminka jedné holčičky. Spěchala domů, jednu zápalku vytáhla, škrtla o krabičku a už měla oheň! Zapálila jím třísky v krbu, aby bylo teplo. Oheň se brzy rozehřál, ale nemohl nikoho spálit, protože na kamna nikdo nesahal-všichni věděli, že to pálí!
Druhou zápalkou zapálila svíčku. Naše zápalka se moc těšila, až bude taky zapálená, a rozehřeje třeba oheň v krbu.
V tom ale ucítila, že krabičku bere do ruky někdo jiný, než maminka. Byla to malá holčička, která měla zakázané brát zápalky do ruky. Ale holčička byla neposlušná a taky nerozumná. Myslela si, že nikdo nepozná, že si se zápalkami trochu pohrála. Vyndala z krabičky zrovna tu naši zápalku a začala jí škrtat o krabičku. A najednou se zápalka zapálila-a věděla, že je zle, protože holčička škrtla směrem k sobě, ne od sebe, a držela zápalku blízko očí a vlasů.
„Hoď mě honem do krbu!“ křičela zápalka. Ale bylo pozdě. Musela hořet, nemohla si pomoct. A od jejího plamene si holčička sežehla obočí a vlásky, a jak zápalku držela blízko sebe, chytla jí i její zástěrka. Holčička by uhořela, kdyby zrovna nepřiběhla maminka, která ji zabalila do deky a plameny tím udusila.
„To je smutná pohádka,“ řekl Jirka.
„Ale proč se ti nelíbí? Ještě není u konce.“ Řekl tatínek. „dopadla dobře, holčičce vlásky a obočí dorostly a se zápalkami už si nikdy nehrála.“
Jak se hádaly prsty s ústy
Jirka šel druhý den do školky. Ten den si Maruška strkala neustále prsty do pusy a Jirka se naučil od Honzíka kousat si nehty. A i tentokrát jim paní učitelka začala vyprávět pohádku:
„Dobrý den, pusinko“, zdraví ústa malý ukazováček. „Jak se ti daří? Máš pěkně červené rty!“ Povídal jednou prstík pusince. „Nechtěla bys mě trošku ohřát? Jsem celý zkřehlý..“ žadoní ten prstík.
„No proč ne, jen se ohřej,“ odpoví pusinka, „třeba na tobě bude ještě kousek marmelády, jak jsi do ní sahal, a já si alespoň pochutnám.“ A tak byli oba spokojeni-prstík se ohřál a pusinka si pochutnala na zbytku marmelády.
Ale na prstíku nebyla jen marmeláda-byl celý špinavý od prachu, za nehtem bylo černo. Všude se to hemžilo malými bacily a viry, které nejsou pouhým okem viditelné. Byl tu zárodek angíny, střevní chřipky a všelijakých jiných nepříjemných nemocí.
A zárodky si v puse libovaly, že je tam mnohem lépe než venku, a nadobro se tam usídlily. Zárodky střevní chřipky putovaly do žaludku a odtud do střev, zárodky angíny se usadily na mandlích. A začaly se rozmnožovat-a když jich bylo víc než dost, člověk onemocněl. Bolelo ho bříško, a v krku, nechutnalo mu jíst a zvracel.
Ale ten člověk ani netušil, že právě cucání prstů může způsobit všelijaké nemoci. Ale naštěstí si pusa připomněla, že ten prst nebyl tak nevinný. Kolikrát maminka nebo paní učitelka říká: „Nestrkej si prsty do pusy! Je to ošklivé a nezdravé!“ A mají pravdu. Proto když se prst chtěl zase ohřát, ústa jej nepustila k sobě: „Jsi špinavý a nezdravý!“ Prst se rozhněval a na oplátku řekl: „Nestojím o tebe, a už ti nikdy nepřinesu žádnou marmeládu!“ „Ale přineseš-jenže příště pěkně čistě na lžičce!“ Odpověděla pusinka.
(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)