Na stráni pod lesem se jednoho dne narodil zajíček. Máma zaječice byla tuze pyšná na svého malého zaječího kluka. Jenomže tento náš zajíček byl maličký a strašlivě stydlivý.
Jak rostl, byl stydlivější a bázlivější. Pokaždé, když uslyšel v lese šramot, vyděsil se tak, že se schovával za zády své zaječí mámy.
„Neboj se, ušáčku.“ Říkávala mu. „To nic není.“
Jenomže zajda se stále bál. Když zapraskala halouzka, nebo taky když spadla ze stromu šiška.
Jednoho dne se zaječí máma rozhodla, že musí svého malého stydlínka naučit jak se nebát.
„Když uslyšíš šramot, nejdříve se rozhlédneš.“ Povídala mu.
„My zajíci máme velmi rychlé nohy a umíme dobře kličkovat. Kdyby se blížilo nebezpečí, rychle se rozběhneš a schováš se v lese.“
Zajda přikyvoval, ale stále se ukrýval za její záda.
Jednou, když se vypravili na pole, aby si smlsli na zeleném lupeníčku, vyběhl proti nim obrovský pes. Byl to Alan. Rafan místního hajného.
Zajda se opět ukryl za zády své zaječí mámy. Jen vykukoval a vyděšeně se díval na běžícího Alana.
„Utíkej!“ Vykřikla zaječice. Ale když se chtěla rozběhnout, nožka se jí zapletla mezi lupení. Nemohla ji vytáhnout.
„Utíkej, Zajdo!“
Zajda se už, už chtěl rozběhnout k lesu, ale když viděl, jak jeho zaječí máma nemůže uniknout, postavil se mezi ní a Alana.
Zaječici se mezi tím podařilo z lupení vyvléknout. Oba se rozběhli a Alanovi utekli.
Tak se stalo, že se z malého stydlivého zajíčka stal velikánský hrdina.
Dagmar Tomášková