Jednoho dne Janek zastříhal nosem a ucítil cosi ve vzduchu. Kdepak by jenom ucítil! Vyskočil na sněhový kopeček a rozhlédl se po lese. Musel si až tlapkami oči zaclonit před takovou spoustou jasu. Na starých smrcích visely copánky rampouchů, které sluníčko od samého rána pletlo ze sněhových vloček usazených na větvích. Ale nebylo tam jen jedno sluníčko. V každé špičce rampouchu zářilo po jednom. A odtud to světlo, které Jankovi do očí bilo.
„Co tady okouníš? Sbírej! Tolik zlata a stříbra. To je ale hloupý zajíc. Já, už od samého rána nosím poklady do hnízda.“
To na Janka zakřičela straka Klára a shodila z větví celý ledopád nad zajícovou hlavou.
„Budeš mi dělat soudce. Teď si to rozdám v pokladech se strakapúdem Klíčkem, který přede mnou všechno lesklé pořád schovává.“
Kdepak na zajíce s ledovým pokladem! Ten jen kouká, kdy už se tráva zazelená. To bude teprve to pravé zaječí bohatství.
„Tak se pojď přece podívat, kolik toho zlata mám,“ křičí nad Jankovýma ušima Klára a načechrává si své mokré černé a bílé peří. „Už se mi to ani do hnízda nemůže vejít. A všechno se blýská a třpytí.“
„Proč to sbíráš, když je všude kolem rampouchů dost a dost?“ Diví se Janek a ukazuje tlapičkou po stromech dokola kolem, kde se ve větvích zapalují malé ohýnky v ledu.
„To nevíš?! Přiletí strakapúd Klíček a všechny poklady sebere. A já pak létám a hledám tu třpytivou krásu. To je tak jednoduché. Teď si poklad schovám a budu ho chránit stejně jako strakapúdi. Jen se podívej, jestli tohle všechno nestojí za námahu…“
Janek pomalu hopká za Klárou, která vykřikuje po celém lese o svém bohatství. Ani by se nedivil, kdyby ta treperenda našla hnízdo úplně prázdné. Však se také marně neříká, že každá straka od svého jazyka hyne. Ale když přiskáče ke Klářině hnízdu blíž, opravdu, vysoko ve větvích se velký stračí poklad třpytí jako Krakonošova peněženka.
„Tak co, koukáš, viď!” Naparovala se straka a přehrabovala se opatrně v tom bohatství jako v ohništi. „Jenom o tom nikomu neříkej. Hlavně před strakapúdem a datlem drž zobák, jo?!“
Straka tak Janka prosila i kárala zároveň, ale dokonce i urážela. Copak má zajíc zobák? Zajíci mají hubičku, tlamičku, mordičku nebo i čumáček, ale zobák! Ten mají jen ptáci.
Ale i tak. Co by Janek komu vyprávěl, jemu zrovínka stačilo, že uviděl vykukovat ze závěje zelený trs trávy, do které se také hnedle s chutí zakousl. A byla to snídaně. Ani už nezaslechl Klářino volání: „Ještě kousek stříbra, ještě trošku zlata!“ S tím straka poletovala po lese a nosila si do hnízda pořád další a další stříbrné rampouchy. A za několik dní, když už té šťavnaté a zelené travičky bylo všude kolem plno, to už po stračím bohatství zajíc ani nevzdechl. Pod každou závějí, která utekla před jarním sluncem do potůčků a potom do řeky, se mu odkrýval zaječí poklad.
„Jankůůů, Janku,“ uslyšel najednou z lesa Klářino volání. „Ty jeden, tys to všechno prozradil!“
„A co? Co jsem prozradil?“ Diví se zajíc Janek, když se rozzlobená straka posadila na rozhoupanou větev.
„No, přece o mém úkrytu. O pokladu,“ čepýří se Klárka a natahuje krk dolů.
„Poklad? Jó, poklad. Už vím,“ plácne se vesele předními tlapkami do stehen. „Ale já strakapúda Klíčka ještě ani neviděl. Tak jak bych mu mohl něco vyzradit?“
„Pojď se podívat. Všechno mám pryč. Stříbro i zlato,“ hořekuje Klárka a ukazuje letkou k hnízdu.
Co Jankovi zbývalo? Už jenom pro svědomí se šel s Klárkou podívat na její úkryt. A ba! Hnízdo celé promáčené a jenom ty kapičky, které padaly dolů do trávy, se na malou chvilenku v slunci zaleskly, jako by chtěly ukázat cestičku ke stračímu pokladu.
„Však já ho najdu!“ křičí straka Klára ve větvích. „A strakapúdovi ho vyberu!“
Zajíc Janek se jenom díval za jejím dlouhým ocasem a věděl, že bude celý rok létat a hledat ztracené bohatství. Odraz zlata má totiž každá straka v očích už od narození.
Autor: Luboš Zelený, Trutnov