Alumnové, čili čekatelé bohosloví v semináři kutnohorské Jezuitské koleje byli nejenom poslušnými žáky svých učitelů, ale ve volných chvílích se dovedli radovat a jejich mládí vymýšlelo občas žerty, nad nimiž se kabonila nejedna tvář jejich nadřízených. Jeden z žertů se však mladíkům zle vymstil, jak vypráví následující pověst.
Jednoho zimního večera seděli alumnové při mihotavém světle olejového kahance ve velké společné ložnici a vyprávěli si příběhy, tu vážné, tu veselé. Jak přibývalo noci, témata příběhů se stávala čím dál strašidelnější, až někteří z posluchačů v samém strachu zalézali pod chladné přikrývky a okřikovali své druhy, aby ukončili vyprávění, z něhož jim hrůzou naskakovala husí kůže po celém těle. Jeden z vypravěčů se však bázlivcům posmíval, vychloubal se, že on se ničeho nebojí, ani v půlnočním čase, kdy je hodina duchů. Kolegové mu nevěřili a chtěli po něm důkaz jeho statečnosti. Náhoda jim k důkazu poskytla příležitost.
V podvečer toho dne totiž v klášteře řádu sv. Voršily zemřela mladá jeptiška a byla pohřbena pod klenbou chrámu sv. Panny Barbory. Nešťastná dívka krátce před smrtí poprosila své družky, aby jí vložily do rakve růži, která byla její nejmilejší květinou. Sestry jí vyhověly a nyní tu ležela nebohá jeptiška v zatím nezakryté rakvi s bílou růží na hrudi. Náhrobní deska zůstala ještě odkryta a stála vedle hrobky na dřevěných válcích.
Odvážný mladý bohoslovec se vsadil, že o půlnoci sestoupí do otevřené hrobky a bílou růži přinese na důkaz své statečnosti. Mnozí ho zrazovali od šíleného nápadu, ale nakonec byla přece jen sázka uzavřena a všichni čekali, až odbije půlnoc. Sotva dozněl poslední úder věžních hodin, vyšel odvážný mladík do ztemnělé klášterní chodby. Zvuk jeho kroků v nočním tichu postupně slábl, až zanikl úplně. Vyděšení alumnové ještě slyšeli skřípot dveří, jimiž nerozvážný hrdina zamířil k chrámové hrobce – a pak vše utichlo. Věžní hodiny odbily jednu s půlnoci, pak druhou i třetí, ale druh mladých adeptů bohosloví se nevracel. Všech se zmocnil strach.
Olejový kahanec několikrát prskl a zhasl docela. Alumnové se neproniknutelnou tmou doplížili mlčky na svá skromná lůžka. Nikdo nemohl usnout a všem se neúprosně vracela myšlenka: „Co se s ním stalo?“
Slunce ještě odpočívalo za obzorem, když chrámové zvony začaly vyzvánět k ranním motlitbám. Bylo nutno splnit povinnosti, kladené řádovými předpisy, ale mladí alumnové tentokrát velmi neradi pouštěli ložnici. Zaraženi a bez jediného slova se ubírali do chrámu stejnou cestou, po níž v noci odkráčel jejich druh. Znovu se v duši každého z nich ozývala neodbytná myšlenka: Co se s ním stalo?
Zděšené výkřiky porušily ticho chrámové lodi, když zrak mladých alumnů zamířil ke kapli sv. Kateřiny. Na chrámové dlažbě ležel jejich druh, dolní polovici těla přimáčknutou k hrobce zříceným náhrobním kamenem.
O půlnoci sestoupil odvážný alumnus do hrobky, vyjmul zesnulé jeptišce z chladných dlaní bílou růži a vracel se zpět. Ale jeho dlouhý hábit uvízl pod podepřenou náhrobní deskou. Marně se snažil vysvobodit z náhlého sevření. Ještě jednou se snažil šat vytrhnout, ale náhrobní kámen se náhle zřítil a zavalil nešťastného dobrodruha. Svoji odvahu a vychloubačnost zaplatil tím nejcennějším – životem.
A říká se, že ještě dlouho poté, kdy hrob mladé jeptišky dávno kryla kamenná deska, bloudil duch mladého alumna chrámem. V ruce prý držel bílou růži a marně se snažil najít vstup do hrobky, aby květ vrátil do rukou zesnulé.