Krkonošský rok zajíce Janka
O peciválkovi a lišce Rezce
To vám kdysi po lese běhal zajíc Janek a nevěděl, kam se ukrýt před sněhem. Všude ho bylo nasypáno, že by na několik zim vystačilo. I pelíšek pod smrčkem mu ta studená teta Vánice zasypala. Tak kam se schovat?
„Kdybych měl takový domeček, jako má liška,“ povzdechl si a se závistí pokukoval po komíně, ze kterého se kouřilo. „Tam musí být teploučko.“
Stará Rezka, jako by Jankovo přání slyšela, vykoukla z okénka a povídá: „Jen se pojď ohřát, Janku.“
Ale kdepak s takovouhle na zajíce! Vidí řetízky stop, které vedou k liščímu domečku, ale opačně žádné.
„Jo, jo. Dovnitř hosti a ven kosti,” odpovídá na pěkné zvaní Janek a rychle peláší
o kus dál, aby starou nenapadlo nějaké lovení.
Jak tak tím hlubokým sněhem utíká, ani se před sebe nedívá. A najednou narazí do něčeho huňatého. Ze strachu skočí na stranu a kouká přímo do očí peciválka Vaňka.
„Ty mi jdeš přímo do rány. Hledám nějakou snídani,“ těší se Vaněk v kožichu chlupem ven obráceným z takového setkání. A už se žene po Jankovi huňatou rukavicí.
„Tak to pozor,“ rozkročí se zajíc před peciválkem a zle se zatváří. „Na tebe teď nemám čas. Jdu na lišku, vyženu ji z pelechu a pak se porovnám s tebou.“
To se peciválek zrovna zarazí a kroutí hlavou nad zajícovou drzostí: „Kdo to kdy viděl, že by zajíc vyháněl lišky!“
Ale to už si Janek hupká k liščímu domečku. Jen k němu došli, hned je Janek u okénka a křičí, co mu síly stačí: „Tak se pakuj, ty stará prašivino. Jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak si popovídáme!“
Liška, která už klimbala u kamen, rozespale vyhlédne z okénka. Co se to děje? Zajíc ji vyhání z domečku, ale nevidí ani tak Janka, jako přihlouple se tvářícího peciválka, který se na to válčení musí dívat docela zblízka. Ale že by ho poznala, to ne. Liška vidí jen kožich s chlupy navrch, a to už je pro Rezku medvěd. Strach jí ho v očích vykreslil. Jaképak špásy s rozespalým a nenažraným halamou, který se určitě probudil hladem, když z brlohu vylezl do sněhu? A už je kmotra ze dveří a peláší pasekou pěkně rychle. Ani se neotočí.
„Tak tohle jsem ještě neviděl,“ bručí Vaněk a pomalu couvá k lesu. „Lišku vyhnal a teď je řada na mně!“ Už utíká na docela opačnou stranu a při tom běhu přemýšlí, že v nejhorším vyleze na strom. Ale kdepak by se Janek honil za peciválkem v huňatém kožichu! Uvelebil se v teplém domečku a už ho ani nenapadlo se toho vysokého sněhu nějak obávat.
Autor: Luboš Zelený, Trutnov