Stalo se to takhle koncem měsíce dubna. To měl Janek docela po starostech o jídlo a zapomněl na ty dlouhé a mrazivé zimní večery, na chytrou veverku Johanku i hloupou straku Kláru. Poskakoval po jarním sluníčku, které bývá na horách vypečené do zlatova, zrovna jako nejkřupavější koláček, který v chalupě peciválka Vaňka máma z pícky vytahuje.
„Čiřík, čimčarara, číř,“ ozvalo se najednou od lesa podivné zavolání. Kdopak to tady tak podivně zpívá? Trochu jako vrabčák, trochu jako sýkorka. Ale je to ptačí zpěv jaksi hlasitější a hrubší.
„Á, malá Klotilda,“ posadil se Janek na zadní, aby si pořádně prohlédl kukaččí mládě, které se před několika dny vyklubalo ze skořápky v cizím hnízdě. V jakém? No, kosí párek se o křičící mládě musel starat. „To ještě pořád neumíš zakukat?“
„Jak bych se to od kosáků mohla naučit. Do cizího mě máma snesla jako vajíčko a pro malé kukačky škola není,“ žehrala na svůj osud Klotilda a mávala při tom ozhořčenými křídly.
„Ale každá pořádná kukačka přece kuká a necvrliká jako vrabec,“ zamyslel se Janek a stříhal nosem, jak už tak zajíci při přemýšlení dělají. „Měla bys to oposlouchat od těch velkých kukaček, ne?“
„Když ale ty hned uletí, čas nemají, a já jim ještě na křídlech nestačím,“ žalovala na svůj ptačí druh zase Klotilda.
„Mám nápad,“ povídá Janek najednou.
„Zaječí nápady, průšvih je za zády,“ mávla malá kukačka křídlem. „Zajíci znají jenom kam jít na zelí, nebo se plazit v jeteli.“
„To je právě ono. Když jsem chodil k jedné chalupě na podzimek pro zelný lupen, k té, co bydlí peciválek Vaněk s mámou, tak mu tam celý den kukala kukačka z dřevěného domečku.“
„Kukačka a z domečku? Kukačky jsou na štíru i s vlastním hnízdem. To je zase nějaká nová zaječí legrace, co?“ Špitnula Klotilda nejistě. Hrozně ráda by se naučila kukat, ale nechtěla být zase nějakému zajíci pro smích.
„Opravdu,“ dušoval se Janek. „Ten domeček má takhle na řetízku dvě šišky, a potom dvě vidličky, které se po celý den honí kolem dokola. Velká běhá za malou a malá jí nestačí. Docela nahoře má domek okýnko a okeničku, a z toho okýnka kukačka každou chvíli vykoukne a zakuká: KUKU, KUKU.“
„Dvě šišky, dvě vidličky? To je divný domeček. A co ten peciválek? Nechytí mě?“ To ještě pořád Klotilda nevěřila Jankovu vyprávění.
„Kdepak! Peciválci chodí čistit lidem pece a kamna od sazí. Ten je doma jenom ráno a večer. I na to zelí se k němu musí chodit v pravé poledne, a to zrovínka ta kukačka kuká nejvíc. A pak, je to přece peciválek, křídla nemá.“
Klotilda zajícovu povídání uvěřila. Chtěla se opravdu naučit kukat, tak hnedle zamávala křídly, až se Janek musel přikrčit. Ne, že by se polekal Klotildy, ale takové zavíření vzduchu nad zaječími slechy, to zrovínka probudí strach před dravcem jestřábem.
„Tohle mi už nikdy nedělej,“ rozmáchl se Janek pěstičkou za Klotildou, ale ta už letěla vzduchem nad pěšinkou zajícova vyprávění. Jankovi to také nedalo, aby se na ptačí učení nešel podívat. Kam? No přece k Vaňkově chalupě pod strání.
Jen se dostal na dohled, tedy, do míst odkud i zajíc vidí drobné prasklinky v trámech, už slyšel to správné kukání. „Tak vidíš, že jsem nelhal,“ zašeptal Janek jenom pro Klotildu.
Ale kdepak ta! Hlavu jen nachyluje k oknu, aby slyšela i viděla. A hned si vše také v tichu vyzkouší: ,,Puku, puku, kupúku.“
„No, vidíš! Už ti to docela jde,“ chválí malou kukačku Janek, ale zároveň po políčku pokukuje. Na podzim bylo plné krásných, zelených a modrých zelných hlávek. Ale teď, na jaře, teď jenom takové malé zelené lístečky vykukují z hlíny. Kdepak zelí! Ale to ho už z přemýšlení nad příští úrodou vyruší nové zakukání. No, spíše ještě zapukání, ale i tak Janek pokyvuje uznale hlavou, a taková zaječí pochvala i kukačku povzbudí.
Malá Klotilda u chalupy chvíli pukala, chvilenku kukala, jak tomu u malých ptáčat bývá, hlavně u těch, o které se rodiče nestarají. Ale za nějaký čas, to když sluníčko propálilo první lístek na jeřábu, bylo po Krkonoších Klotildu slyšet, že se i peciválek Vaněk zastavoval a počítal její zakukání. Proč? To věděl jenom on sám.
Autor: Luboš Zelený, Trutnov