Byla to vůbec velká náhoda, že se jim podařilo nepozorovaně dostat až do koupelny, která byla naproti obývacímu pokoji, vedle ložnice a kousek od hlavního vchodu, neboli, což bylo pro Kuliferdu i pro Ježka důležitější, od hlavního VÝCHODU. V koupelně bylo pootevřené malé okénko, ale to bylo moc vysoko.
„Za chvíli tu budou, prohledají celý byt,“ řekl potichu Ježek.
Kuliferda slezl z jeho zad a rozhlédl se. „Utečeme oknem.“
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Ježek, „tak vysoko se já nedostanu.“
Z předsíně bylo slyšet hlasy rodičů, jak se dohadují, kde může ježek být.
„Najdeme si dobrý úkryt,“ řekl Kuliferda a znovu se rozhlížel po koupelně.
Umyvadlo, pračka, vana, proutěný koš na špinavé prádlo. To je ono, napadlo ho, vlezeme si do koše.
„Nahoru nevylezu,“ měřil si koš Ježek pohledem, „ale snad bych dokázal dole prokousat díru.“
A tak se dal do kousání. Kuliferda odklízel třísky, aby k jejich úkrytu nevedly žádné stopy.
„Podívej se taky do koupelny,“ zaslechli tatínka, jak volá.
A už se Ježek tlačil dírou do koše na prádlo a Kuliferda se mu snažil zezadu pomáhat. Šlo to těžce, ale nakonec se Ježek protlačil dovnitř dříve, než maminka vešla do koupelny. Kuliferda rychle vběhl za ním.
Pozorovali ji škvírami mezi proutím, jak nakukuje do všech koutů. Dokonce i pod kbelíky a lavory a i do pracího prášku se podívala. Když nezaznamenala nic podezřelého, pohlédla do zrcadla a upravila si vlasy. Podívala se na koš s prádlem a vzdychla si: „Musím vyprat to prádlo, ach jo.“
Potom odešla z koupelny.
„Ty, Ježku,“ řekl Kuliferda, „nahoře nad umyvadlem kape voda.“
„No a co?
„Já mám žízeň.“
„Tak si ji nech zajít. Musíme tu zůstat, dokud nebude čistý vzduch.“
„Jak, čistý vzduch? Myslíš, až to prádlo tady bude čisté?“
„Á, ne,“ protočil oči ježek, „myslím, až budou všichni spát a nebude nikdo šramotit. Potom budeme moci vylézt ven.“
„Ale já mám žízeň teď. Sesychám. Je mi slabo.“ A když ježek nic neříkal, dodal rychle: „Podívám se tam sám.“
Vylezl rychle z proutěného koše a spěchal ke skříňce vedle umyvadla. Po ní vyšplhal nahoru. Sledoval, jak z kohoutku padají kapky vody. Došel ke kohoutku a snažil se natáhnout, co nejvíce to šlo, aby zachytil, alespoň jednu kapičku vody, uklouzl však a spadl dolů. Kutálel se po bílém porcelánu a řítil se do černého otvoru uprostřed. Zachytil se naštěstí za mřížku. Visel tam nad černou propastí. Co teď? Sám se odsud těžko dostane.
„Ježků, ježků,“ volal Kuliferda, ale bylo to marné, protože i kdyby ho kamarád slyšel, nemohl by se nahoru nijak dostat.
Najednou nad sebou spatřil něco poletovat. To je mol, sláva, ten mi jistě pomůže. Nebylo to však tak jednoduché. Mol si sedl na umyvadlo v dostatečné vzdálenosti od Kuliferdy, aby ho nezasáhla žádná z padajících kapek a řekl: „No ano, umyvadlo je velmi nebezpečné místo, píše se o tom v mnoha knihách.“
„Mole, prosím tě…“ zasténal Kuliferda a cítil, jak ho ruce už dlouho neudrží.
„Je to stejně nebezpečné, jako past mrakolva, který si vyhrabává do písku díru a sám se zahrabe uprostřed. Když pak jde někdo kolem, kupříkladu takový mravenec…“ pokračoval Mol ve vyprávění o nebezpečích umyvadla.
Kuliferda se pokusil vytáhnout nahoru, ale jeho ruce na to byly příliš slabé. „Mole, pomoz mi, nebo spadnu dolů.“
„Ano, takové oběti většinou musí někdo pomoci, jinak je s ní ámen,“ pokýval Mol hlavou a pak teprve přilétl blíže a postrkoval hráška odspoda, co nejvíce mohl, dokud se Kuliferdovi nepodařilo vylézt z odtokové díry ven.
„Ale jak dál, nevím,“ smutně řekl Mol.
Umyvadlo bylo mokré a kluzké, těžko bylo šplhat ven.
„Dole v koši je ježek,“ upozornil ho Kuliferda, „zaleť za ním, snad ho něco napadne.“
Ježek se v koši mezitím zamotal bodlinami do nějakého svetru a nemohl se vymotat ven. Když za ním mol přilétl, chvíli bručel, co že je to za nápady lézt do umyvadla, ale pak vzal do tlamičky konec bavlnky a podal ji molovi.
„Na, dones to Kuliferdovi, ať se toho pevně chytne.“
Mol to vzal kolem kohoutku a konec bavlnky podal Kuliferdovi. Vznikl tak jednoduchý kladkostroj. Když mol zahoukal, že je vše připraveno, pochodoval ježek dál od umyvadla a táhl a táhl za bavlnku, až toho svého kulatého kamaráda z umyvadla dostal.
„Ale vody jsem si ani nelízl,“ řekl smutně hrášek.
Pak mol ukázal na druhou stranu umyvadla. Ležela tam slánka. Takové zelené ohýbací brčko na pití limonády. Kuliferda s Molem to brčko vzali a dotáhli ho ke kohoutku. Podařilo se jim ho nastavit tak, že voda skápla do brčka a protekla až přímo k nim. Kuliferda šťastně zabořil hlavu do vodní kapky. Dlouze se napil, až celou tu kapku vypil.
Otřel si pusu a řekl: „To byla dobrota!“
Mol chtěl pronést něco o tom, jak je voda prospěšná všem tvorům na celém světě, ale zaslechli z předsíně hlasy a běželi se raději někam schovat.
I ježek dole se rychle zatočil kolem dokola, aby na ostny namotal bavlnku, která visela z umyvadla, a pak se natěsnal zpátky do koše na prádlo.
V tu chvíli vstoupil do koupelny tatínek, chvíli se roztržitě rozhlížel kolem sebe, prozkoumal parapet okna a zahartusil: „Kampak jsem si dal ty svoje brýle, krucipísek!“ A zase odspěchal pryč z koupelny.
Za chvíli přišla dovnitř Anetka. Vzala si kartáček a pastu a začala si čistit zuby. Kuliferda vykoukl ze své skrýše. To byla legrace, od pusy jí šla barevná pěna. Kuliferda se začal smál a řehtal se tak, že se z toho rozkutálel a málem spadl ze skřínky dolů.
„Vidíš, já ti říkal,“ vyčinil mu Mol, když se vrátil nazpátek, „neopouštěj svůj úkryt, ať se děje, co se děje.“
„Když ale ono se toho děje tolik zajímavého,“ namítal Kuliferda.
„To já vím, ale je to nebezpečné, nenech se unášet zvědavostí. Oba moji rodiče zahynuli, protože byli moc zvědaví. A já se proto zahrabal do prachu na šesté polici a za nic na světě bych odtamtud nevylezl, nebýt tebe.“
„Podívej,“ vykřikl zase Kuliferda a ukazoval na Anetku, „má v puse to brčko a strká ho do kelímku s vodou. Vyrábí tím bubliny.“
„Nejhorší je, že mě nikdo nikdy neposlouchá,“ posteskl si Mol.
Autor pohádky: Luboš Pavel