Ráno šel Kuliferda oznámit Ježkovi, co všechno zjistil. Sešplhal obratně z polic, až na žlutý koberec. Chtěl se vydat směrem ke gauči, ale měl velký hlad, tedy spíše žízeň, protože hráškové nic nejedí. Jsou živi jen z vody, a příležitostně z ovocné šťávy, když není nic jiného.
Z police si všiml, že pod oknem stojí stůl s nějakými věcmi. Snad tam bude také něco pro mě, řekl si. Usoudil, že Ježek může ještě chvíli počkat a šel směrem k oknu. Kráčel po měkkém koberci a šlo se mu špatně. Bořil se do koberce jako do sněhu. Chvíli se zkusil kutálet. Odrazil se vždy nožičkami a stulil do klubíčka, ale to bylo stejně namáhavé. Trvalo mu celou hodinu, než se ke stolu dostal. Cesta, kterou by Anetka urazila za tři vteřiny a to by ještě šla pomalu.
Vyšplhal na židli, a protože opěradlo bylo poměrně blízko, přeskočil na desku stolu. Ležela tam spousta věcí. Jako například brýle, tužka, budík, nůž a mezi tím byl talířek se sušenkami. To ale nebylo nic pro našeho Kuliferdu, hráškové sušenky nejedí. Kuliferda chodil po stole a pátral po něčem, co by mohl vypít. Tak dorazil až k brýlím. Bylo by asi přesnější říci, že na ně narazil, protože tak tomu opravdu bylo. Brouzdal po stole a najednou bum! Vrazil do skla brýlí. Měl pocit, že svět je najednou obrovský, daleko větší, než byl před chvilkou.
„To bude asi po té ráně,“ ohmatával si Kuliferda čelo. Pak si ale všiml zvláštního úkazu – svět se zvětšoval jenom někdy, stačily tři kroky vpravo a byl zase normální.
Vtom přišla ke stolu holčička a sedla si na židli. To je Anetka, napadlo Kuliferdu a rychle se schoval za budík. Anetka si vzala z talířku sušenku a potichu zpívala nějakou písničku, které nebylo rozumět, protože měla v puse tu sušenku. Kuliferda se odvážil vykouknout a prohlížel si ji. Tedy tu holčičku, ne tu sušenku. Vůbec nevypadá jako zlá holčička, která trápí ježky. Je docela hezká. Má velké modré oči a tmavé vlasy. Na sobě má veselé červené šaty s bílými puntíky.
Kdybych si s ní promluvil, možná by svolila k tomu, vrátit Ježka zpátky do lesa. Ano, kdyby si s ní promluvil, ale copak mohou hráškové mluvit s holčičkami? Mohou mluvit s ježky, mohou mluvit s moly, ale lidi jim nerozumí. Jenomže to Kuliferda nevěděl.
„To bude to nejlepší, promluvím s ní,“ řekl si pro sebe, neváhal a vyběhl ven zpoza budíku.
Mával rukama a volal slabým hláskem ze všech sil. Chtěl upoutat Anetčinu pozornost. Byl přitom sám dost nepozorný, takže zakopl o sirku a kutálel se po stole jako hrášek, do kterého se cvrnkne.
Anetka si všimla, že se něco kutálí po stole, vzala to do ruky, aby se podívala, co to je. Aha, hrášek! Ten bude dobrý, hrášek mám ráda. A už si ho nesla k ústům.
Kuliferda otevřel oči a viděl, jak se její velké červené rty přibližují a za nimi spatřil hradbu bílých zubů a velký jazyk, po kterém sklouzne až do žaludku a tam nalezne svoji bídnou smrt. Vší silou se zapřel o Anetčiny prsty, ale držela ho pevně.
„Pomoc!“ volal ze všech sil a kopal nohama, nebylo mu to však nic platné. Anetka na hrášek vůbec nepohlédla a kopání pro ni mohlo být míň, než dupání mouchy.
„Anetko!“ uslyšel najednou ženský hlas z předsíně. „Anetko, pojď sem honem!“
Ruka holčičky zůstala viset ve vzduchu a její hlava se otočila. Anetka se na chvíli zamyslela a pak položila hrášek zpět na stůl, seskočila ze židle a odběhla do předsíně.
Kuliferda ležel na zádech a hlava se mu točila. Nemohl uvěřit tomu, že žije. Anetka ho nespolkla. Je zachráněný. Sláva! Ať žijí všechny maminky, které něco chtějí po svých holčičkách! Ať žijí všechny holčičky, které poslouchají svoje maminky! Ať žije Kuliferda, náš hrdina!
Autor pohádky: Luboš Pavel