Ježek s Kuliferdou namačkaní pod chlebem v batohu cestovali dosti dlouho a to kolébání a předení by je málem ukolébalo k spánku, jenomže najednou ucítili, jak někdo bere batůžek do ruky a otevírá ho. To Anetka dostala hlad.
„Honem, musíme se schovat,“ volal Ježek a snažil se zahrabat pod Anetčin svetr a do punčocháčů, jenomže s jeho bodlinami to šlo dost těžko. Ježek sebou házel ze strany na stranu, oblečení se mu nabodávalo na bodliny, které je umně rozplétaly a za chvíli vypadal jako klubko pomuchlané vlny.
Anetka otevřela batůžek a sáhla pro chleba s paštikou. Vytáhla však ven jenom dvě rozdrobené půlky, celé okousané a bez paštiky. Nakoukla do batohu, ale oba naši přátelé už byli schovaní na dně.
„Mami, někdo mi snědl svačinu, podívej!“
„Někdo ti snědl svačinu,“ pokývala maminka hlavou, „to jistě. Kdybys ji nenacpala do batohu jen tak, tak se ti nemusela rozdrobit.“
Holčička se s tím na chvilku spokojila, ale nedalo jí to a za chvíli si přisunula batůžek k sobě blíž a znovu do něj nakoukla. Zdálo se, že v něm není nikdo, kdo by jí mohl sníst svačinu. Opatrně vytáhla ven klubko zmuchlané vlny a pak i punčocháče, ale na dně nikdo nebyl.
„Někdo mi rozpletl svetr,“ neudržela se Anetka.
„Už toho mám dost,“ houkl tatínek, „s čím ještě přijdeš? Tak se podívej do batohu, jestli ti tam neřádí skřítek.“
„Nikdo v něm není.“
„Ó, jaké překvapení,“ podivil se tatínek.
Jenomže Ježek se začal vrtět a vrtět se začalo i klubko vlny a tak Anetka přeci jen objevila pachatele.
„Ježek,“ vydechla překvapeně a zdvihla klubko před oči.
Kuliferdu, který byl zachycený na konci té hnědé liány, to vyneslo ven. Stačil se v té chvilce, co Anetka držela v ruce zbytky svetru, rozhoupat na bavlnce tak, až ho to vyneslo na za zadní sedačku a tam se chtěl někam rychle schovat, jenomže to cuklo a on se kutálel přímo ven z auta. Zakryl si oči, aby neviděl, jak to dopadne, to je takový zvláštní zvyk i u hrášků, že když se děje něco velmi ale velmi důležitého, zakryjí si oči, ale v tom najednou bum! Narazil do zadního okna auta. Ach jé, sklo, no, vždyť to znám, ohmatával si na čele bouli.
Anetka poodhrnula vlnu a hleděla na ježkův špičatý čumáček a na jeho černá lesklá očka. Bylo jí najednou ježka líto a nechtěla ho rodičům prozradit. Tak zvířátko zase položila na dno batohu.
Kuliferda se schoval za automapu, a když se nějakou dobu nic nedělo, odvážil se vykouknout ven. Přitiskl se ke sklu a díval se z jedoucího auta. Nemohl uvěřit vlastním očím, už dávno nebyli ve městě, už dávno minuli všechny ty vysoké domy. Teď jeli kolem louky a za tou loukou byl les.
Kuliferda by nejraději zvolal: „Zastavte, zastavte! Tady je les, v kterém by mohl Ježek žít. A tady ta louka by se zase náramně líbila mně.“
Jenomže auto jelo dál a louka i les se vzdalovaly. Pak se objevily zase domy. Byly nízké s červenou střechou, jeden domek vedle druhého, oddělené od silnice plotem, jako kdyby nechtěly pustit nikoho příliš blízko k sobě.
Zatím Anetka přemýšlela, co udělá s ježkem. Doma ho mít nemůže, maminka pěkně vyváděla, když ho objevila. A teď ještě k tomu, když jí zničil svetr. Původně si myslela, že si ježka ochočí, a až si u nich doma zvykne a bude se chovat přátelsky, ukáže ho rodičům a řekne jim: „To je můj ježeček, už jsme se skamarádili. Umí tancovat, když mu ukážu kousek jabka.“ Tatínek s maminkou budou zírat, jak má ježka vycvičeného a dovolí jí, aby si ho nechala. Zatím s ním byly jenom starosti. Utekl jí z pokoje, rozkousal oblíbenou knížku a mámu vylekal dřív, než se naučil tancovat. Je s ním akorát trápení.
Ježek se zatím snažil utéci z batůžku. Viděl, že ho Anetka objevila a že Kuliferda někam zmizel. Snažil se vyškrábat po stěně batohu, ale byla příliš strmá a tak se akorát překulil na záda.
Maminka zaslechla škrábání, obrátila se a řekla: „Co je to za zvuky?“
„Jaké zvuky?“ zareagoval místo Anetky tatínek.
„Takové škrábání,“ řekla maminka.
Tatínek se zaposlouchal do zvuku motoru: „Nic neslyším.“
„Já také nic neslyším,“ přidala se Anetka.
„Tak to se mi asi něco zdálo,“ obrátila se maminka zpátky.
Projeli vesnicí, kolem rybníka a už se zase blížili k lesu. Kuliferda přemýšlel, jak přimět auto, aby se zastavilo. Viděl tatínka, jak točí volantem, ale naprosto nechápal, čím to je, že auto jede. A už vůbec ne, jak se zastavuje. Najednou se ale Anetka zeptala na něco, co ho velmi zajímalo.
„Mami, co to bylo včera za pohádku, cos mi vyprávěla?“
„No, pohádka, co chceš vědět?“
„To sis vymyslela?“
„To víš, že ano. Chtěla jsi vyprávět pohádku, tak jsem ji vyprávěla. Jak se ti líbila?“
„Dobře.“
„Dobře, no, vidíš, tatínku, jak mluví? Říká se hodně.“
„Tak hodně, mami.“
„To jsem ráda.“
„A jak jsi na to přišla?“
Maminka se pootočila a usmála se. „No, občas, když vařím polívku, tak mi spadne na zem hrášek nebo dva, a když potom zametám, nikdy žádný hrášek nenajdu. Tak mě napadlo, že mu asi narostou ručičky a nožičky a vydá se sám zpátky na hrachové pole.“
„Hrášek nebo dva, slyšíš to Ježku?“ vyběhl Kuliferda ze své skrýše a volal směrem k batohu.
A z batohu se ozvalo: „No, já to slyším, ale zajímalo by mě, kam to jedeme?“
„Nechal jsem tam kamaráda,“ volal Kuliferda.
Z batůžku vykoukl ježkův špičatý nos, ale hned zase zmizel. „Kde?“
„Pod kuchyňskou linkou. Musím se tam vrátit.“
„To půjde asi těžko,“ odfrkl si Ježek. „Mě se kupříkladu ani nedaří vylézt z tohohle batohu.“
A protože hrášek viděl, že jsou všichni otočeni na druhou stranu a upřeně zírají ven na silnici, sedl si na okraj sedadla, díval se dolů na ježka v batohu a přemýšlel, jak by mu mohl pomoci.
Autor pohádky: Luboš Pavel