Když Ježek s Kuliferdou proběhli škvírou mezi dveřmi, stali se svědky zvláštní podívané. Maminka poskakovala po pokoji, tu po jedné noze, tu po obou a tleskala rukama vysoko zdviženýma. Občas se obrátila a mávla rukou. Naši kamarádi si chvíli mysleli, že snad tančí, ale proč to dělá teď večer v Anetčině pokoji, to nevěděli. Dokonce nehrála ani žádná hudba.
A pak spatřili poletovat mezi jejíma rukama Mola. Kroužil sem a tam a snažil se vyhnout tomu tleskání. Letěl ke skříni v naději, že se na hnědém dřevě ztratí, ale maminka ho zahlédla a plížila se po špičkách k němu a pak ho chtěla rychlým pohybem zasáhnout.
Anetka všechno zvědavě pozorovala z postele. Měla vykulené oči a pootevřenou pusu, v ruce žmoulala cíp peřiny a snažila se pochopit, proč maminka vynakládá takové úsilí na to, aby chytila jednoho mola. Mouchy takhle trpělivě nechytala. Dokonce ani komáry v létě u babičky.
Mol proklouzl mamince mezi prsty a podařilo se mu vyletět škvírou mezi dveřmi ven. Maminka stála uprostřed pokoje a zhluboka dýchala. Pak popošla ke dveřím a zavřela je. Přešla pokoj, sedla si na Anetčinu postel, usmála se a řekla: „Tak dobrou noc, holčičko, a hezké sny.“
„Co si to dělala, mami?“
„Ále, honila jsem mola,“ odpověděla maminka. Mola řekla s malým m, protože ho vůbec neznala. Byl to pro ní mol jako jakýkoli jiný.
„Ještě pohádku,“ žadonila Anetka.
„Dobře,“ unaveně přikývla maminka a zamyslela se. „Byl jednou jeden hrášek, který se nechtěl uvařit v hrachové polívce a spadl proto pod kuchyňskou linku. Tam mu v té tmě a vlhku vyklíčily nožičky a ručičky a na hlavě místo vlasů takový malinkatý klíček.“
„To je pohádka o mně,“ řekl Kuliferda.
„Ona tě zná?“
„Vypadá to, že ano. Ale odkud? Vůbec tomu nerozumím.“
„Třeba je víc hrášků, kterým se podařilo utéci z polívky a je to pohádka o některém z nich,“ napadlo Ježka.
„Možná…“ připustil Kuliferda.
„Poslouchejme, o čem ta pohádka bude, a hlavně, jak skončí.“
A tak poslouchali. Jenomže za chvíli usnuli stejně jako Anetka a spali jako dva dudci. Dudek to je takový pták, který žije ve světlých lesích, má oranžovou hlavičku, dlouhý štíhlý zobák a černobíle proužkovaná křídla, takže vypadá jako navlečený do pyžama; tak Ježek i Kuliferda spali jako dva dudci až do rána, schováni pod Anetčinou postelí.
Ráno je vzbudil neobvyklý zvuk. Znělo to jako zemětřesení, nebo výbuch. Něco těžkého dopadlo na zem v těsné blízkosti Ježka a Kuliferdy. To Anetka vyskočila z postele a radostně zvolala: „Hurá, je sobota!“
„Co je to sobota?“ zeptal se Kuliferda, když se trochu vzpamatoval. „A proč kvůli tomu Anetka dělá takový rámus?“
„Nevím,“ odpověděl Ježek, „asi se něco stalo venku.“
Odvážili se vylézt zpod postele, aby se podívali, co holčička dělá. Právě odhrnula závěs a vyhlížela z okna.
„Určitě,“ řekl Ježek, „něco se stalo venku.“
Anetka se oblékla a vyšla ven z pokoje. Dveře nechala pootevřené. Za chvíli dovnitř vletěl Mol a kroužil kolem dokola. Potom uviděl Ježka s Kuliferdou a zamířil si to k nim.
„Konečně,“ řekl udýchaně, „všude vás hledám.“
„A proč?“ chtěl vědět Kuliferda.
„Protože jsem to popletl,“ odpověděl Mol.
„Co jsi popletl?“ zeptal se Ježek.
„To s tím východem. Když vyjdete hlavními dveřmi ven, tak to ještě neznamená, že stojíte směrem na východ. Tedy geograficky,“ vysvětloval Mol a důležitě zdůraznil slovo geograficky.
„Jak?“ nechápal Ježek.
„Geograficky, neboli zeměpisně. Zkrátka, zjistil jsem v jedné knize, že zeměpisný východ, čili geografický směr se dá určit jen podle kompasu a ne podle dveří.“
„A co je to kompas?“ nevěděl Kuliferda.
„Kompas je přístroj na určování směru.“
„Směru útěku?“ ujišťoval se Kuliferda.
„Ano, třeba směru útěku.“
Ježek posmutněl. „Tak ten my nemáme.“
Neměl ovšem čas o tom dlouho přemýšlet, protože v tu chvíli vešla Anetka zpět do pokoje. Všichni tři se stačili jen tak tak znovu schovat pod postel. Anetka otevřela skříň, vyndávala svoje oblečení ven a házela je na židli.
„Asi se chce převléknout,“ dumal Kuliferda.
„Nebo je jí zima,“ myslel zas Ježek.
„Třeba uklízí,“ řekl Mol.
Ani jeden z nich však neměl pravdu. Anetka si z hromádky oblečení vybrala svetr a vlněné punčocháče a zbytek věcí kopla nohou ke skříni. Ze stolu sebrala kreslící blok a pastelky a hodila je na židli.
Do pokoje vešla maminka a řekla: „Tu máš. Přidej si do tašky svačinu.“
Podala Anetce jídlo zabalené v ubrousku. „A pojď se nasnídat. Ať ti nevystydne kakao.“
Maminka se obrátila a odešla. Anetka dala všechny věci, které měla připravené na židli do červeného batůžku, přidala navrch svačinu a pak odběhla, aby jí nevystydlo kakao a nevytvořil se na něm škraloup, který neměla ráda.
Ježek, Kuliferda a Mol vylezli ven z úkrytu.
„No tohle, snad se Anetka nestěhuje,“ strachoval se Kuliferda, přeci jenom, i když to byla Ježkova únoskyně, měl tu holčičku docela rád.
„Mě spíš zajímá ta svačina,“ začichal Ježek a šinul si to k batůžku, „už jsem dlouho nic nejedl.“
A tak se všichni přemístili k červenému batůžku pohozenému na zemi. Byl otevřený a voněl z něj chleba s paštikou. Ježek si mlaskl a bez vyzvání se nakvartýroval dovnitř. Pravděpodobně si myslel, že tohle je ten nejlepší úkryt, který kdy zatím objevil. Měkoučko, teploučko a lákavá vůně paštiky. Kuliferda s Molem zůstali stát venku a dívali se na něj. Oni paštiku nejedli. Mol by si možná smlsnul na drobečku chleba, ale jak prohlásil, zrovna nemá hlad.
Možná si říkáte, že není vůbec hezké, když jeden hoduje a ostatní se na něj jen dívají. Ježek si to také tak říkal.
Obrátil se a povídá: „Kluci, pojďte si také dát se mnou. Je tady pro všechny dost.“
A Kuliferda na to: „Já rád jenom vodu. Jenom klidně posnídej, Ježku, nedej se rušit.“
„Nevím, nevím,“ ošíval se Ježek, „není slušné nechat vás takhle čekat venku. Škoda, že tu není také krapet vody.“ A rozhlížel se po batohu, jako kdyby v něm mohla být někde loužička.
„Poletím se podívat po okolí,“ nabídl se Mol, „jestli by někde nebylo něco pro našeho Kuliferdu.“
Načechral křídla a už se třepetal ve vzduchu. Kuliferdovi se sevřelo hrdlo dojetím. Teď si teprve uvědomil, jaké má dva výtečné kamarády, kteří nemyslí jenom na sebe, ale i na něj, na malého hráška, který utekl z polívky a myslel si, jaký je odvážný a silný a přitom je tak malý a bezmocný. Stačí chvilka nepozornosti a oranžová pantofle ho rozšlápne na placku, nebo ho spolkne černá díra v umyvadle.
Jenomže k čemu by to všechno bylo, být odvážný, utéci z polívky, kdyby měl zůstat na světě sám? Chtěl Ježkovi říci, jak ho má rád a že nemá hledat vodu, z které by se on Kuliferda mohl napít. Pak ho napadlo, jestli by kamarádovi neudělalo radost, kdyby alespoň okusil trochu té paštiky.
Vlezl si tedy do batůžku a prohlásil, že posnídá paštiku s Ježkem. Ježek už předtím rozbalil předními zuby svačinu a teď se snažil čumáčkem dva krajíce chleba slepené paštikou od sebe oddělit, aby se lépe dostal k paštice. V momentě, kdy se mu to podařilo, kdosi zvedl batoh do vzduchu, až se oba kamarádi svalili na svetr a shora se na ně s žuchnutím překlopil chleba s paštikou. Někdo batoh zavřel a byla tma.
Autor pohádky: Luboš Pavel