Na počátku 20. století bydlel ve staré hájovně ve Třech Dvorech se svou ženou, dcerou a osmiletou vnučkou hlídač Formánek. Jeho život plynul bez zákrutů těžkou všední realitou a proběhl by tak celý, kdyby se jedné listopadové noci nepřihlásily ke slovu neznámé síly. Onen podivný večer před Dušičkami roku 1903 se rodina hlídače Formánka uložila ke spánku. Úderem jedenácté se ale najednou rozezvučel domek silnými ranami, jako kdyby někdo bušil kladivem do čela postele, v níž spali dospělí, stolu uprostřed místnosti i do dřevěného kufru na skříni. Vyděšený Formánek rozespale zažehl svíci, a ačkoliv se údery stále ozývaly, nikoho v mihotavé záři nespatřil. Přestože bylo venku jinak mrtvolné ticho, dunivé rány bylo ve stavení slyšet hned tu a hned onde, jako by neznámá síla létala po domě a ze všech sil do něj bušila. Rodina se pevně semkla kolem otce, děti plakaly, dospělí se modlili. A pak, stejně náhle jak začaly, neznámé údery utichly. Zda to bylo o půlnoci či déle, jisto není.
Vyděšená rodina do rána nezamhouřila oka a hned, jak se rozednilo, prohledal hlídač celé stavení. Nic podezřelého však nenašel. S obavami proto všichni očekávali příchod dalšího večera. A bylo proč. Jakmile se totiž setmělo, začaly se podivné rány ozývat starou hájovnou znovu. A utrpení hlídačovy rodiny teprve začínalo.
Až do 16. listopadu se třídvorskou hájovnou rozléhaly děsivé zvuky, jejichž původce zůstal neviditelný. Někdy je bylo slyšet mezi šestou a osmou večerní, jindy kolem půlnoci, někdy až mezi čtvrtou a šestou ranní. Dokonce se stalo, že bylo neidentifikovatelné rány možno zaslechnout i během dne. Zvěst o řádění hlučného ducha, tedy poltergeista, ve Třech Dvorech se bleskem rozletěla po okolí a do hájovny se začali sjíždět novináři a jim v patách i četníci, aby nekalé činnosti pochybných živlů učinili přítrž. Jenže podivný duch se nebál vystupovat ani před veřejnými činiteli a dunivé zvuky se ozývaly v pravidelných intervalech dál. Původce tohoto jevu byl nejprve hledán po celé hájovně. Byla rozebrána postel, vytrhána a překopána podlaha a zkoumáno i zdivo a okolí domu, ale nic podezřelého se nenašlo. A tak začali brzy do hájovny jezdit zvědavci, aby na vlastní uši poznali podivuhodného klepajícího ducha.
Nakonec dorazili se svou výbavou i spiritisté a kladli neznámé síle řadu otázek „na tělo“. Podle jejich tvrzení jim podivný duch klepáním přesně odpovídal. To vše trvalo přes dva týdny. A pak 16. listopadu ráno hájovna náhle ztichla. Tajemné zvuky se druhý den neozvaly, a pak ani následující den, ani celý příští týden. Ačkoliv zvědavost stále lákala nové pátrače, podivné rány už nikdy nikdo nezaslechl.
Dodnes se neví, co bylo příčinou této záhady, kterou na vlastní uši slyšely desítky lidí. Spekulovalo se o tom, že záhadné údery měla na svědomí říční vydra, nebo že šlo o unikající důlní plyny ze vzdáleného Kaňku. Přizvaní spiritisté prohlásili Formánkovu osmiletou vnučku Marii za médium, které nevědomky přitahuje neznámé síly. Přešly roky a s nimi i světová válka. Hájovna vyhořela a její trosky byly nakonec zbořeny. Zmizeli i pamětníci, po nichž zůstaly jen novinové články a útržkovité zápisy. Celou záhadu překryl čas zapomněním. A tak už se dnes nikdo nedozví, kdo byl původce zvukového „poltergeistu“ v onom podivném dušičkovém čase roku 1903. A možná je to dobře.