Jezevec Martin měl klid na své ubručené spaní. Malá kukačka Klotilda se odstěhovala až za tři kopce. A Jankovi bylo bez toho jejího věčného kukání také dobře.
On i takový zajíc potřebuje poslouchat, co kolem pařezu tiše na ostré drápky našlapuje a kdo mu nad hlavou křídly šustí. Však také má něco přítelíčků, kteří by si rádi pochutnali na zaječím stehýnku. Stačí jen chvilka nepozornosti a už by se s Jankovým kožíškem navždy kamarádil jestřáb Bedřich.
Panečku, sluníčko si po modré louce oblohy vyšlapuje v červnových pantoflíčcích, Janek poskakuje po pěšině a kouká po chutném soustíčku. Kousíček trávy, šťavnatý lupínek. To je správná zaječí čítanka!
Ale najednou zasyčení. Krátké, jako když se při píšťalce správný kluk řízne nožíkem do palce. Anebo, jako když u peciválka Vaňka na plotýnce poklička nad hrncem s vařenými bramborami nadskočí.
Kdopak to tady je?
Janek jen očkem za pařez nakoukne. Zrovínka za ten, na který si chtěl před chvilenkou vyskočit, aby se pořádně kolem rozhlédl.
„Á, to je potkáníčko! Zmije Jiřinka. Copak? Copak? Na svatého Jiří zakopli dva štíři?“
„Ale, mám trápení. Nikdo si se mnou nechce popovídat, každý má nějak moc naspěch,“ kroutí se na teplém kameni černá sousedka a švihá jazýčkem jako hospodář bičem.
„Nojo, moc práce, Jiřinko,“ souhlasí Janek a honem odskočí za šípek, aby se mu hovořilo líp. Kdopak ví, kdy taková zmije začne pošilhávat po něčem větším k jídlu.
„Dala jsem si tady schůzku s myškou Štěpánkou, ale ta pořád nejde a nejde,“ žaluje Jiřinka a zavíjí se do klubíčka.
„Jó, tyhle myši, těch aby se někdo dočkal,“ povídá zamyšleně Janek, „ty jsou od dob, co dostaly povolení, že můžou chytat kočky a zmije, pořád v jednom kolotoči.“
„Jaké povolení,“ diví se Jiřinka a jenom tak pro radost se zase z klubíčka rozplétá. „Přece odjakživa chytáme myši my a ne naopak!“
„No nic, letos se to změnilo. Támhle dole, pod strání, tam už mají myši všechny zmije vychytané. Dole ve Vrchlabí jim v Kablíkovic lékárně platí po hrníčku žita od kusu, tak to víš,“ vypráví Janek své báchorky, až se mu žaludek klepe od tajeného smíchu. A tváří se přitom jako největší dobrák.
Jiřinka si raději rozplétá poslední uzlík na zadečku. Co kdyby ty myši přišly? To se potom hadu s takovým sukem na konci špatně utíká. „To je ale vděk,“ zasyčí. „Jeden by si chtěl jen po sousedsku popovídat a čeká a čeká, a dočkal by se pěkného hovoru. Do lékárny za hrníček žita by mě prodala!“
To už zajíc ale Janek neslyší, protože Jiřinka šustí klikatou cestičkou v trávě. Jakpak by čekala na myší lovy. Přece jen se ještě ohlédne po teplém kameni. Ono by se líp plazilo trávou s plným bříškem!
A Janek poskakuje po pařízku a chechtá se na celé kolo, jak pěkně tu hloupou Jiřinku vylekal. To bude syčení a nadávání, až se potkají se spodními sousedy. Dole u polí, v těch kamenných hrázích, tam je had pod každým kamenem.
Na zaječí veselici se přece jen někdo jedním očkem kouká. Kdopak asi? Myška Štěpánka v šedivém kožíšku. Kdyby jenom koukala! Ohání se dlouhým klacíkem, co má na konci vidličku a kolíček na šňůrce uvázaný, chytá dlouhá stébla trávy do té vidličky.
„Jéjej, Štěpánko, teď tady na tebe čekala zmije Jiřinka,“ zubí se Janek, když konečně myšku zpozoruje.
„A tys mi ji, Janku, vyplašil,“ vzdychla a utřela si tlapkou šedivé čelo Štěpánka. „Já se za ní celý den pachtím a ne a ne ji chytit.“
Janek se posadí na pařez a sklopí překvapením dlouhé uši až na záda: „Ale ne! Ty chytáš zmije?“
„No a k čemu by mi ta hůlčička s rozporkou asi byla? Co? A potom, dole ve městě dva hrníčky žita za jednu zmiji platí,“ ukáže Štěpánka tlapkou dolů do údolí.
Janek se kouká a kouká, slovíčka z pusy nevydrolí.
Štěpánka nafoukne tvářičky jako balónky a šup. Už je v černé díře pod kamenem. Ono s rozkaceným zajícem není pro myšku zrovna moc snadné špásovat.
Ale Janek, ten jenom pokyvuje hlavou: „Jó, tyhle myši.“
Autor: Luboš Zelený, Trutnov