Měl doktor doma dva synky, čiperné kloučky. Ti celý den po domě kutili, všecky kouty prolézali. Jednou, když doktor zas do Prahy byl zavolán, a ukončiv návštěvu u nemocného, po městě se procházel, jat byl náhle divnou úzkostí. Neměl již stání a usednuv na svůj plášť spěchal k domovu.
A byl již nejvyšší čas. Hoši v jeho nepřítomnosti dostali se do jeho pokoje, který zůstal náhodou otevřen. Tam do očí jim padla veliká stará kniha na dřevěném pultě. Přistavili si zvědaví hoši stoličku, knihu otevřeli a začali pomalu slabikovat nesrozumitelná slova. Jaký však byl jejich podiv, když tu v otevřeném okně objevilo se několik havranů. Hoši četli dál, a hejno černého ptactva stále rostlo, vniklo do světnice, s křikem kroužilo pod stropem, usedalo na pultě a hrozivě mířilo zobáky na hochy. Noví a noví havrani přilétali oknem. Hoši vyděšeni ustali ve čtení a hledali spásu v útěku.
Vtom se ve dveřích objevil otec. Seznal hned, co se přihodilo, skočil k čarodějné knize a počal čísti to, co hoši četli, ale obráceně. Havrani zase oknem vyletovali a za chvilku poslední z nich zmizel. Kdyby byl doktor Kittel včas nepřišel, byli by havrani hochy uklovali. –
(Přepsáno z knihy Pražských pověstí od Adolfa Weniga, vydané v roce 1931)