Kromě fořtmistra mělo polesí Klokočka v minulém století ještě jednoho démona, který strašil lidi. A to bílého jelena velikosti malého koně. Jedno bylo jisté, když návštěvník lesů nedostal výprask od fořta, stalo se tak od jelena, který dokázal i k smrti člověka utýrat.
Přihodilo se jednou, že vyděsil dva chlapce jdoucí z Bílé hlíny a nesoucí nůši švestek. I když jeden hleděl doprava a druhý doleva a pelášili, aby nebyli překvapeni, a málem už se radovali, že jsou z lesa venku. Dokonce se už dali do zpěvu, když ve stráni cosi zapraskalo. Hup a obávaný jelen byl takřka u nich. Nůše se švestkami byla hned na zemi.
Ještě štěstí, že na dosah byl doubek, na nějž hoši vylezli a tím se zachránili. Jelen se pustil do švestek. Pochutnával si na nich a chvílemi se podíval na strom, co tam ti dva dělají. Když pak měl dost, nabral milou nůši na parohy a tloukl s ní a pak šlapal, až ze švestek zbyla jenom kaše. Potom hrozně zařval a odkráčel k potoku, aby zapil tu dobrotu.
Toho honem využili chlapci, posbírali kusy nůše, ze švestek nezbylo skoro nic, vzali nohy na ramena. Když už byli v bráně vedoucí ven z obory, ohlédli se. Propána! Jelen se žene za nimi. Sotva stačili branku zavřít, jelen byl tady a pustil se do branky, až z ní třísky létaly. Lidé, kteří chlapce potkali a viděli, jak jsou vystrašení, říkali: “To jste měli štěstí, že jste utekli!”
Kdo nemusel do lesa, ten tam nechodil. Zvláště v době říje, to byl jelen nejnebezpečnější. Ani ženám z celého okolí se nechtělo chodit do lesa pro “huknu”. Tak se říkávalo klestí, kterého bylo v každém domě na topení a vaření pořád potřeba. Měly strach. Napadení se množilo. Ale to také po nějakém čase skončilo. Jednou dřevaři, když šli kácet, našli jelena zdechlého. Byl otráven. Jak a čím to už nikdo nepoví. Ale tím také současně všechny příběhy s bílým jelenem v Klokočce skončily.
(Místní noviny Podbezdězí, Bělsko 1995 č. 3, zaznamenal Miroslav Činka)