Za tmavých nocí, kdy fičela meluzína, lámala stromy a odnášela došky z chalup, běsnily na Strmilovsku noční honby. Za jedné takové noci ponocný, aniž by věděl proč, kráčel ke křížku na Nivce(stával kdysi v místech, kde nyní bydlí Filsakovi). Rozhlížel se po okolí, vtom viděl, jak ze čtyř různých stran jedou čtyři jezdci na bílých koních. Na Kamenitém se srazili a zle se potýkali. Pak se nečekaně rozjeli na všechny světové strany. Jeden jel kolem ponocného. Vmžiku ho vytáhl na koně a temným hlasem pravil: Oči máš, nevidíš! Uši máš, neslyšíš! Až zase přijedeme, zůstane na živu, jen co bude mezi studánkami Klechtačkou, Růženkou a Javorkou. Pak ponocného shodil dolů – právě na náměstí. Od té doby ponocný špatně viděl a nedoslýchal.
Jednou v noci šel kterýsi občan do Jiter. Najednou začalo fičet huu-ií, huu-ií. Muž dostal strach, a protože byl právě u hromady chvoje, chtěl se do ní schovat. Stačil však schovat jen hlavu a horní polovinu těla. Vtom se přihnal divoký jezdec, zarazil, píchal kopím schovanému do zadní části těla a povídal: Už tady pamatuju třikrát ves a třikrát les, ale takovéhle zvíře jsem tu ještě neviděl.
Noční honby bývaly slyšet také u Nové Olešné, zvláčtě za Hraničním rybníkem a v Klevetě. Jednou šel v noci starý Augusta a slyšel štěkání a hejkání. Začal se posmívat: “Hahej, hahej, hahej!” Když přestala honba, přinesl mu jeden muž pečenou lidskou ruku. Povídal mu: Když jsi honil,musíš také jíst Té ruky se nemohl zbavit.
Podobná pvěst se vypráví v České Olešné. Za tůmovým vrchem se táhne velký, tichý, zádumčivý les s bažinatými jezírky, kterému se říká Masničky. Kdysi dávno tudy vedla cesta ze Strmilova do Popelína. Opozdilé chodce tu tehdy strašili lesní duchové, hejkalové.
Jednou šel tím lesem sedlák. Slyšel velké úpění, kvílení a hejkání. Osmělil se a také hejkl. Naráz se za ním ozval silný ruch, šum a šramot. Tatam byla jeho odvaha. Dal se na útěk. Z posledních sil doběhl domů a zavřel dveře na petlici. Za dveřmi se ozvalo buchnutí a volání: Když si s námi hejkal, taky s námi jez! Ráno otevřel sedlák dveře a na prahu uviděl lidský hnát.
Opatrnější byl starý Chlebec z České Olešné. Šel s pomocníkem do lesa na dříví, chtěli udělat dva sáhy, a proto se zdrželi až do večera. Po setmění vzali pily a sekery na ramena a vreaceli se domů. Za tmy přišli k bažinaté louce, z křoví se ozývalo houkání a štěkání. Chlebec povídá druhému: Nic se neboj! Skrč se na zemi a ani se nehýbej! Sotva se skrčili, začali jim po zádech běhat malí psi. Potom to šplouchlo v Bednářově rybníku a ztratilo se to. Chlebcové pospíchali domů.