V řadě pověstí o Jezerce a Žeberku se hovoří o žeberské panně. Proto je na úvod je potřeba vysvětlit, kdo je ona tajemná bytost, o níž bude dále řeč. Na rozhraní komořanských a pohlodských luk prý kdysi stával poblíž Komořanského jezera hrad. Mladý rytíř, syn majitele tohoto hradu, se seznámil s jedinou dcerou pána ze Žeberka a zamiloval se do ní. Dívka sice byla překrásná, ale – jak už to tak někdy bývá – jeho náklonnost neopětovala a chtěla se nemilého nápadníka zbavit. A udělala to docela chytře. Využila toho, že její matka již byla mrtvá a požádala rytíře – údajně na příkaz svého otce – aby na důkaz své lásky podnikl pouť do svaté země k Božímu hrobu. Tam měl prosit o spásu duše dívčiny zemřelé matky a vrátit se odtamtud za tři roky s nepochybnou relikvií. Současně mu slíbila, že si ho vezme, pokud zadané podmínky splní. Taková poutnická cesta nebyla tehdy nic neobvyklého, trvala často několik let a mladá šlechtična doufala, že cestu neodbytný ctitel nepřežije nebo na ni po tak dlouhé době aspoň zapomene.
Brzy ráno vyrazil mladý rytíř doprovázen svým zbrojnošem na dalekou cestu. Za těžkých bojů a po mnoha nebezpečích obstál v těžké zkoušce. Skutečně se dostal až do Palestiny, na zpáteční cestě však upadl do otroctví a byl zavlečen do Egypta a prodán majetnému pánovi. Tam se mu po čase podařilo získat jeho přízeň a dostat se do egyptské kněžské školy, kde se naučil kromě vědy také černou magii, jejíž pomocí se osvobodil. Mezitím pán ze Žeberka zemřel a jeho dcera se stala majitelkou hradu, jehož posádce velel jistý mladý rytíř. Než uběhla doba smutku, našli ti dva v sobě zalíbení a na věrného nápadníka žeberská paní úplně zapomněla. Ale čas plynul a jednoho dne se před bránou pohlodského hradu ozval známý hlas rytíře, vracejícího se z dobrodružné cesty. Byl radostně uvítán. Když se ale dozvěděl o nevěře své milé, změnila se jeho láska v nenávist a přísahal strašnou pomstu svým kouzelným uměním. Než zapadlo slunce, vyrazil na svém koni směrem k Žeberku, třikrát objel hrad a vyřkl strašlivou kletbu.
Podle ní se měl celý hrad propadnout i s nevěrnou paní a jejím milencem. Jedině na Květnou neděli každého roku (tj. neděli, která bezprostředně předchází neděli velikonoční) mělo být hradní paní dopřáno objevit se na tomto místě; bude věčně zakleta až do doby, než ji nějaký jinoch vezme klíče z ruky a tím ji vysvobodí. Klíči pak dotyčný odemkne vchod do sklepení, v němž se nachází žeberský poklad, a ten mu také bude patřit. A jak řekl, tak se prý také stalo: sotva dozněla kletba, celý hrad se s rachotem propadl. Co se týče žeberského pokladu, pověst říká, že by měla být v hoře ukryta pánev plná zlata a stříbra, uložená v zamčeném sklepě vytesaném hluboko do skály. Pouze na Květnou neděli, v době, kdy se v kostele čtou pašije, se zmíněná skála rozevře a uvolní se vchod do nitra země. Do dvanácti hodin zůstane poklad přístupný, posledním úderem hodin se chodba opět na další rok uzavře. Na kolik je pověst pravdivá? Pokud alespoň z části ano, pak by se uvedený příběh odehrál někdy ve 14. století. V té době již hrad Starý Žeberk existoval. Otázkou ovšem zůstává existence pohlodského rytíře a jeho hradu.
Vesnice Pohlody ležela 8 km severovýchodně od Chomutova a beze zbytku zanikla po roce 1979 v důsledku důlní činnosti. V Pohlodech ale nikdy žádný hrad nebyl. Ovšem mezi nimi a Komořany se nacházelo městečko Ervěnice. Zde stávaly dvě tvrze, přičemž starší z nich byla vybudována pravděpodobně kolem roku 1300; tedy v době, kdy by se mohl odehrát náš příběh, již existovala. I Ervěnice včetně zbytků obou tvrzí ustoupily těžbě uhlí. Na konci 80. let v podstatě zanikly i Komořany, většina jejich zástavby ustoupila průmyslovému areálu a dopravního koridoru. Jejich zbytek, tvořený několika opuštěnými domy, tvoří jednu ze čtvrtí města Mostu. Další otázkou je existence šlechtičny, která byla prokleta. První doložený majitel hradu Albert ze Žeberka (zemřel v roce 1321) byl opakovaně ženat a měl jediného stejnojmenného syna (ten však zemřel předčasně již roku 1307) a několik dcer.
O Albertových dcerách je známo, že jedna z nich byla provdána za některého ze synů Viléma z Valdeka, další, nesoucí po matce jméno Margareta, se stala manželkou Oty z Bergau-Löbdaburgu. Z jejich manželství vzešli dva synové, oba obdaření rodovým jménem Ota. Ti se v roce 1327 usadili v Čechách. Žádné další podrobnosti o rodinných poměrech dalších majitelů Žeberka a jejich případných pohledných dcerách se mi zjistit nepodařilo. Poslední a asi nejzajímavější otázkou je možnost existence žeberského pokladu. Ta se ale – podobně jako existence většiny hradních pokladů – jeví jako dost nepravděpodobná. Albert ze Žeberka byl poměrně významnou osobností své doby, a tudíž nebyl asi žádný chudák. Není tedy vyloučeno, že kdysi ve sklepích Starého Žeberka byly uloženy cenné předměty; páni ze Žeberka si je ovšem nejspíše vzali s sebou na Nový Žeberk při stěhování na počátku druhé čtvrtiny 14. století. Hledání žeberského pokladu bylo populární zábavou místních obyvatel již v 19. století. Na vrchol Jezerky se na Květnou neděli – i jindy – vypravovali lidé z okolních vesnic, v domnění, že tam něco najdou. Údajně zde byly nalezeny staré stříbrné mince, další pověst vypráví o tom, že zde byla vykopána starobylá klenba a po náhlé smrti jednoho z hledačů pokladů ti ostatní prací ze strachu zanechali.
O dalších pokusech o získání pokladu máme podrobnější zprávy: Například v dubnu 1812 opravovali dva tesaři z Černic a Horního Jiřetína na úpatí Jezerky plot panské obory. Vzpomněli i na pověst a domluvili se, že v poledne si prohlédnou zbytky zřícenin Žeberku. Když dosáhli vrcholu, hodiny na věži zámku Jezeří právě odbíjely tři čtvrtě na dvanáct. Unavení muži usedli na jediný zbytek zdi a chystali se k obědu. Tu náhle uviděli na západní straně černě oděnou ženu zahalenou černým závojem, ve starobylém oděvu, kráčející nejprve zvolna k nim. Zdánlivě muže nepozorujíc kolem nich přešla na protější stranu, kde zmizela stejně nepozorovaně, jako přišla. Ruce držela za zády a v nich měla klíče, se kterými si pohrávala. Byla to tedy zajisté zakletá žeberská panna, která toužila po vysvobození. Když se muži vzpamatovali, bylo jim líto, že zakleté dívce nevzali klíče. Slíbili si, že o této události nikomu neřeknou, protože se báli, že by se jim lidé vysmáli a označili je za podvodníky.
Po delší době se ale jeden z nich svěřil své manželce, díky které se historka brzy rozšířila mezi lidi. V roce 1855 jistý podnikavý krejčí přemluvil své dva sousedy, aby ho doprovodili na vrchol Jezerky a pomohli mu při získání pokladu. Sousedům se ale moc nechtělo, a proto šli pomalu, zatímco nebojácný krejčí brzy došel až na skalnatý vrchol, kde stával Žeberk. Jak zvedl hlavu, zůstal na okamžik omráčen: ve skalní stěně se otevřely dveře a uvolnily mu vchod do dlouhé skalní chodby. Z nitra země zněl pláč a prosba o vysvobození. Krejčí se rychle rozhlédl kolem, aby si místo zapamatoval a rozběhl se ke kamarádům. Než se společně dostali na vrcholek, odbíjelo už v Albrechticích poledne; ve skále mohutně zadunělo a půda se jim zatřásla pod nohama. Zalekli se a vyčkávali a potom pospíchali k místu, kde krejčí viděl vstup do skály. Jak se dalo čekat, našli pouze skalní stěnu, nikoliv však tajnou chodbu.
Asi poslední pokus o získání žeberského pokladu popisuje s trochou ironie Jan Foitschek ve svém článku v Kulturním kalendáři Mostecka z ledna 1966. V 70. letech 20. století byl proveden povrchový průzkum hradního areálu, při kterém se sice našlo značné množství keramiky a další zajímavé artefakty, nic z toho se ale za poklad považovat nedá. Archeologický průzkum hradu dosud uskutečněn nebyl a zřejmě v dohledné době ani nebude, protože areál se nachází na území národní přírodní rezervace. V literatuře se zmiňuje ještě jeden výklad pověsti o žeberské panně, který pochází ze začátku 20. století od jistého chomutovského profesora: Podle něj byla podstatná část hradu postavena ze dřeva – to připouštějí i výsledky zmíněného archeologického průzkumu. Právě použitý stavební materiál se mohl stát příčinou náhlého a rychlého zániku hradu (např. požárem nebo jinou živelnou katastrofou). Tato událost, k níž si lidé v průběhu staletí přidali romantický příběh o rytíři a krásné dívce, se mohla zachovat v uvedené pověsti.
V souvislosti se žeberskou pannou se také mluví o dvou dalších místech, která ležela již pod horami. Když se šlo z Jezeří po lesní cestě směrem ke Kundraticím-Boudám, po opuštění lesa jste se dostali na pláň, která se rozkládala od Jezeří až skoro ke Kundraticím a od úpatí Jezerky dolů k silnici. V její dolní části se nacházela louka, nazývaná Haderwies (úřední český název se mi zjistit nepodařilo, ale jméno by se snad dalo přeložit jako Sporná louka). Vedle jezeřského lesa pak ležel malý, rákosím zarostlý a podle louky pojmenovaný rybníček Haderwiesteich. Několik set metrů od něj vytékal ze země potůček; tento pramen se nazýval Quackbrunn (nebo také Quackbrünn’l), což bylo navzdory původnímu významu názvu (quick = svěží, živý) později velmi povedeně přeloženo jako Žabí studánka. V současné době byste tato místa v terénu již nenašli – to je ostatně pro Mostecko docela typické. Rybník se nacházel 1 km jižně od zámku Jezeří a pramen ležel v lukách 0,4 km severozápadně od bývalého nádraží v bývalém Dřínově. Dnes neexistují ani Kundratice, ani jejich část Boudy a ani Dřínov. V místech, kde kdysi stávaly a kde kdysi byl rybník a louka, se dnes rozkládá pouze šedesátimetrová jáma velkolomu Československé armády.
A právě v těchto místech, kde jsou dnes pásové dopravníky na uhlí, se prý objevovala žeberská panna. Kdysi ji tam viděl jistý muž z Černic, který obchodoval s drůbeží. V letních měsících chodil třikrát týdně prodávat své zboží na trh do Jirkova nebo do Chomutova. Jednou v srpnu přišel obchodník unaven z trhu domů a brzy ulehl, protože chtěl následujícího dne vyrazit za obchodem ještě před svítáním. Muž rychle usnul, po krátkém spánku se ale probudil. Zdálo se mu totiž, že už začíná svítat; ve skutečnosti jej probudil svit měsíce v úplňku. Obchodník vstal, oblékl se, vzal nůši na záda a vyrazil na cestu do Jirkova. Prošel jezeřským lesem a když došel k Žabí studánce, odbíjely zámecké hodiny na Jezeří půlnoc. Muž si uvědomil, že vyrazil zbytečně brzy, shodil nůši ze zad a lehl si ke studánce, aby zde počkal do rána. Sotva ulehl, objevila se před ním žena ve starobylém oděvu a pokynula mu, aby ji následoval. Váhavě vstal a šel za zjevením až k plotu panské obory. Žena plot překročila a znovu ho vybídla, aby pokračoval za ní. Muž ale dostal strach a zůstal stát. Podivná bytost mu pohrozila. Potom silně zahřmělo a přízrak zmizel. Muž zděšeně utíkal ke své nůši, hodil ji na záda a s hrůzou utíkal z tajemného místa pryč.