Současný trend ve vzdělávání se ubírá mimo klasického školského systému i cestou alternativních pedagogik. Jedním z takových alternativních stylů je pedagogika Montessori. Tento alternativní způsob výuky je pojmenován podle italské reformační průkopnice Marie Montessori (1870-1952). Tato italská lékařka se začala ihned po studiu zabývat problémy výchovy a vzdělávání dětí. Dospěla k překvapivému zjištění – dítě se naučí chodit, mluvit, manipulovat s předměty skrze svou vlastní tvořivost – nikoli proto, že ho to dospělí učí. Na základě tohoto zjištění vypracovala tzv. metodu Montessori, která pomocí speciálních učebních pomůcek a vytvořením vhodného prostředí podporuje přirozený zájem dítěte, pomáhá mu zafixovat si správné pracovní návyky i vytvářet svůj vlastní úsudek.
Její metoda je založena na sebepoznávání, vychází z potřeb dítěte a učí ho rozvíjet jeho přirozené schopnosti a smyslové vnímání. Mezi základní principy patří tzv. senzitivní fáze. Dítě má ve vývojovém období přirozenou touhu po objevování a v každé této fázi se soustředí na jinou, pro něho v danou chvíli nejdůležitější činnost (smyslová, matematická, jazyková apod.). V tuto dobu je maximálně soustředěné na danou činnost. Pokud je dítě takto zaujato, nemá být vyrušováno a odváděno od práce a má mu být poskytnuto dostatek času na dokončení činnosti.
Důležitým znakem Montessori pedagogiky je absence trestů a odměn. Tresty a odměny jsou totiž podle Marie Montessori demotivující. Dítě, které vykoná nějakou činnost, by nemělo být chváleno a odměňováno za výsledek své činnosti, protože následně by tyto činnosti, ač třeba podvědomě, budou vykonávat ze zištných důvodů. Nicméně místo pochvaly dítěte se chválí jeho práce stylem „mě se Tvůj obrázek moc líbí“. Namísto trestů se volí opětovné zopakování dané činnosti a znovu se vysvětlí. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků.
Dalším osvědčeným prostředkem Montessori pedagogiky jsou smíšené třídy, které mají spoustu výhod. Děti mají přirozené tendence si pomáhat a spolupracovat, práce ve věkově smíšených skupinách učí děti komunikaci, empatii a ohleduplnosti, pomáhají rozeznávat individuální přednosti a nedostatky každého z nás – což je přirozené vedení k toleranci, děti mají pestřejší možnost učit se od svých spolužáků různé způsoby práce a učení, v roli pomocníků si děti ověřují a utužují své znalosti a dovednosti, od staršího kamaráda jako rádce a pomocníka se děti nejlépe přirozeně a s nadšením učí, protože jsou každý jinak „velký“, přirozeně zaniká způsob hodnocení poměřováním sil a tím se také zmírňují rivalitní spory mezi kluky a mezi děvčaty o vedoucí postavení mezi vrstevníky, děti mají mezi staršími či mladšími dětmi větší možnost najít si „svého“ kamaráda. Samozřejmě smíšené třídy kladou větší nároky na učitele, který musí připravit různorodější prostředí a učební materiál ve větším rozsahu.
Každý pedagogický systém má mnoho svých příznivců i odpůrců, nicméně nezavrhujme něco, co jsme si nevyzkoušeli a respektujme ostatní v jejich svobodné volbě.
Michael Novotný, Chomutov