Malíř jménem podzimek,
přišel do krásného háje.
Příroda, hle, překrásná je!
Kdepak u nás,
kdepak v Praze
Za chytím to na obraze!
A hned otevřel své vaky,
kde mněl svoje sakumpaky,
otevřel ty svoje brašny.
Měl tam nepořádek strašný.
Tuhy, štětce křížem krážem.
Vyklopil to všechno na zem.
Tady leží paleta,
tady zase špachtle ta,
tady misky, tady tuha,
tady zase tuha druhá,
kterou hledal v neděli,
tadyhle jsou pastely,
svinibrodská zeleň zaschlá,
láhev od fermeře prasklá,
všechno tu má, všechno je tu,
od gumy až po paletu –
co je mu to platno.
Zapomněl si doma plátno.
Vzdychne malíř Podzimek
Mám se vrátit s prázdnou domů?
Pomaluji tento háj
od kraje po okraj,
trávu, hlínu, listí stromů.
A co řek, udělal.
Co je v háji; pocáká to
na divno a nastrakato,
do červené žlutou přidá,
hnědou s fialovou střídá,
někam i tou zlatou stříkne,
však ono si oko zvykne,
rukávy si vyhrne,
dělá šmouhy stříbrné,
pruhy, čmouhy, skvrny, fleky,
čmárá po tom háji celém,
neb je malíř duší, tělem.
Nazítří v tom háji divném
uznale my hlavou kývnem.
Hle co se tu vydařilo!
To je podzimkovo dílo.