Bylo jedno malilinkaté zvířátko, tak malé, že je lidské oči nemohly spatřit. Bylo ještě menší, než zrnko prachu, které vidíte vířit v místnosti ve slunečním paprsku. A to zvířátko se usídlilo právě na takovém zrnku prachu, kde bylo kolem něj ještě mnoho a mnoho místa. Prach vířil, zvířátko cestovalo na něm a všechno si prohlíželo. Vždyť právě opustilo těžce nemocného člověka, kde se mu už nelíbilo!
„Teď se poohlédnu po místě, kde je veseleji,“ řeklo si a vtom buch! Zrnko prachu dosedlo na zem.
Ale nebyl to konec.Do země uhodil míček, zrnka prachu se na něj nalepila, zvířátko vyletělo s míčkem do vzduchu, a chňap! Míč uchopila holčička. Hned sice míč hodila dál, ale prach se zvířátkem zůstal pěkně v její dlani.
„Tady se mi líbí!“ řeklo si zvířátko, „je tu teplo, prachu a špíny dost.“ A prohlédlo si dobře holčičku, na jejíž dlani sedělo. Byla veselá, hravá a usměvavá.
Vtom maminka volala: „Jano, pojď už k večeři!“ a holčička šla. Ostatní už seděli u stolu. Jana chytla do ruky chleba, máslo a začala jíst. Ale to právě neměla dělat! Zvířátko, které měla v prachu a ve špíně v dlani, marně volalo: „Nejez, ještě sis neumyla ruce!!“ Ale jeho hlas nebylo slyšet.
A tak opravdu došlo k tomu, že zvířátko bylo i s chlebem snědeno. A začalo naříkat. Ne proto, že bylo snědeno, to mu nevadilo-naopak, vlhko a teplo mu dělalo nesmírně dobře. Ale naříkalo: „Chudák holčička, měla takové červené tvářičky, tak se radovala, a to všechno teď přestane! Já jsem zárodek nakažlivé nemoci, musím se teď usídlit v jejím tělíčku, a u koho se usídlím, ten začne stonat.“ Tak zárodek naříkal. A už se rozdělil na dva zárodky, ty se rozdělily na další dva a takhle to šlo velikou rychlostí, že za několik dní bylo zárodků v těle několik a nemoc vypukla.
Holčička už nebyla veselá. Nemluvila a neposkakovala s dětmi. Ležela v postýlce, měla horečku a bylo jí moc špatně.
Byly jste už taky nemocné, děti? Je to velmi nepříjemné. Ale nemoc nemusí být. Kdyby si byla Jana před jídlem umyla ruce, mohla teď být zdravá.
„A uzdravila se Jana?“ zeptal se Jiřík paní učitelky.
„Uzdravila, ale stálo to mnoho péče maminku i pana doktora. A nemuselo to ani tak dobře dopadnout.“
Ostatní děti seděly tiše a přemýšlely o zárodku nemoci. Lítá snad na zrnku prachu také kolem nich? Paní učitelka uhodla jejich myšlenky.
„Nebojte se, u nás máme na podlaze lino, tam se prach nedrží, a často jej umýváme. U nás jsou všichni zdraví. Zárodky šíří jenom nemocní lidé, a ti sem nesmějí.“
Děti se potom rozeběhly po zahradě, a už je zvou k obědu.
„Děti, kam půjdeme nejdříve?“ Ptá se paní učitelka.
„Umýt si ruce, umýt si ruce!“ volají děti s Jirkou vesele.
„Povíte nám odpoledne zase nějakou pohádku?“ zeptal se Jirka.
„Dobrá, povím vám pohádku o Kašlalovi a Kýchalovi,“ řekla paní učitelka.
(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)