Na samém mořském dně, tam, kam by žádná kotva nedosáhla a lidské oko nedohlédlo, leží podmořské království. Pestrobarevné ryby rejdí mezi větvemi podmořských keřů a rostlin, pohupujících se lehounce ve vlnách. Před mnoha a mnoha lety, na nejhlubším místě v moři stál zámek mořského krále, ve kterém bylo sto jantarových sálů s perlovými podlahami a korálovými okny. Bydlel v něm král moře spolu se svými šesti dcerami. Jedna byla krásnější než druhá, ale přece jenom ta nejmladší princezna byla ze všech nejkrásnější. Oči měla modré jako rozbouřené vlny, pleť jasnou a jemnou jako nejjemnější písek a stejně jako její sestřičky měla místo nohou rybí ploutev.
Nad zámkem se pohupovaly modré vlny a voda byla tak průzračná, že za bezvětří bylo vidět zapadávající slunce, které vypadalo jako velká purpurová květina. Nejmladší princezna se každý večer dívala vzhůru, aby spatřila trochu toho zářícího purpuru. Celé hodiny přemýšlela o tom druhém světě, tam nahoře. Znala ho jenom z povídání své babičky, která ji vyprávěla pověsti o ztracených námořnících a ztroskotaných lodích. Malá mořská víla by dala všechno za to, aby mohla tento svět spatřit na vlastní oči. Chtěla alespoň jednou ucítit na tvářích teplé sluneční paprsky a vůni květin.Babička: Holčičko moje, jakmile ti bude patnáct let, budeš se smět vynořit z moře. Budeš se moci vyhřívat na sluníčku na skalních útesech a dívat se na veliké lodi, které tudy proplouvají. Nyní musíš ještě nějakou dobu vyčkat.
Konečně nastal den patnáctých narozenin malé mořské víly. Babička jí zapletla do vlasů šňůru perel a na hlavu jí dala liliový věnec. Byla to nejšťastnější chvíle v životě mladé víly. Plula rychle vzhůru až se vynořila nad vodou. Dívala se přímo do zapadajícího slunce, jehož paprsky ji něžně hladily po tváři. Slunce jí teď připadalo ještě krásnější než to, které si představovala. Třpytilo se všemi odstíny červené barvy a oblaka kolem něho vypadala jako nadýchaná peřina.
Najednou malá mořská víla spatřila plachetnici s bílými plachtami s vysokými stožáry tyčícími se až do oblak. Na lodi zněla hudba, která byla po setmění ještě hlučnější a světla se rozzářila tisícem barev. Mořská princezna připlavala až k oknu kajuty a ze zvědavosti nahlédla dovnitř. Uviděla mnoho krásně oblečených žen i mužů, největší dojem však na ni udělal mladý princ s černými vlasy jako uhel. Právě dnes měl šestnácté narozeniny, na jejichž počest se konala ta velká oslava. Těsně před půlnocí všichni hosté vystoupili na palubu a stovky raket se vznesly do vzduchu, na několik sekund zazářil nádherný ohňostroj. Malé mořské víle se zdálo, jako by všechny hvězdy padaly dolů.
Náhle se zvedl vítr, nebe se zatáhlo černými mraky a začalo hustě pršet. Rozpoutala se strašlivá bouře. Velká loď se hrůzostrašně houpala a obrovské vlny se valily přes palubu. Blýskalo se a hřmělo – vypadalo to, že se rozzlobil sám Poseidon – bůh moře. Najednou se stěžeň rozlomil a spadl dolů. Loď se převrátila na bok a voda začala vnikat do jejích útrob až se potopila. Uprostřed blesků a bílých balvanů obrovských vln bylo slyšet vyděšené výkřiky tonoucích lidí. I víla, kterou těžko mohla taková bouře vylekat, přece jenom začala mít strach. Myslela jenom na to, jak zachránit krásného prince. Hledala ho mezi trámy a břevny plujícími po moři, ponořovala se hluboko, až se konečně dostala k mladému princi. Jeho bezvládné tělo se zmítalo ve vysokých vlnách. Chytila ho za ramena, držela mu hlavu nad vodou a s velkou námahou plula k pevnině. Na břehu ho položila na bílý písek a něžně ho hladila. K ránu, když vycházelo slunce, princ otevřel oči, tváře mu zrůžověly a rty se pohnuly.
Když mořská víla uviděla přicházet skupinku mladých lidí, polekala se a ukryla se za vysokými kameny. Jedna mladá dívka přišla k princi, který se právě probudil. Usmál se na ni, neboť si myslel, že to byla právě ona, která jej zachránila. Zarmoucená víla se ponořila do vody a vrátila se do podmořského zámku ke svému otci.
Nemohla spát ani jíst. Byla čím dál tím více smutná a zamlklá. Neustále myslela na prince. Často, když slunce zapadalo vyplouvala nahoru, a dívala se na pláž, kde naposledy uviděla prince, ale nikdy ho tam již nespatřila. Zarmoucená a nešťastná si už nevěděla rady, a proto se svěřila svým sestrám.
Jedna ze sester: Nebuď smutná. Hned svého prince uvidíš. Vezměme se sestry za ruce a stoupejme mořem vzhůru až ke slunci.
A tak i učinily. Když se vynořily z vody, uviděly nádherný palác s pozlacenými věžemi a velkými mramorovými schody, sahajícími až do moře. Nyní už věděla, kde princ bydlí. Každý večer spanilá mořská víla sedávala na schodech paláce a dívala se, jak pohasínají světla v princových komnatách.
Den ode dne se jí lidský svět stával bližším. Přála si ho poznat, protože jí připadal zajímavější než její podmořský svět, i když je krásný, přece jenom tam chybí vůně květin, sluneční paprsky a hlavně černovlasý princ. Malá mořská víla záviděla lidem, že mají nesmrtelnou duši. Mořské panny žijí přes tři sta let, a potom se promění v mořskou pěnu.
Malá mořská víla: Proč i my nemáme nesmrtelné duše? Nechci, aby se ze mně stala jenom pěna na mořské hladině. Já bych dala všechno za to, abych mohla jít po smrti do nebe. Není možné pro to něco udělat?
Babička: Bohužel ne. Ledaže by tě nějaký člověk miloval tak, jako nic jiného na světě. Dal by ti kousek své duše a dostala by ses do světa nesmrtelných.
Druhého dne ráno, když všichni ještě spali, malá mořská víla potají opustila zámek a zamířila k čarodějnici, o které věděla z vyprávění rybářů. Čarodějnice bydlela na vzdálené pláži, byla stará ošklivá, ale znala hodně zaklínadel, které měli velikou moc.
Čarodějnice: Ty se chceš zbavit své ploutve a mít dvě nohy jako lidé? Mohu to učinit, budeš pro všechny lidi tím nejkrásnějším stvořením, jaké kdy viděli. Stejně jako dosud budeš chodit lehounce, ale při každém kroku ucítíš velkou bolest jako bys chodila po rozbitém skle. Pamatuj si také, že už nikdy nemůžeš být mořskou pannou, a již nikdy nespatříš otce ani sestry.
Malá mořská víla: Ano, ano to bych si přála.
Čarodějnice jí dala čarovný nápoj, a sotva vypila jenom pár doušků, ucítila hroznou bolest a upadla na zem. Dalšího dne, jakmile slunce zazářilo nad mořem, se malá mořská víla probudila a uviděla nad sebou stojícího prince. Ten ji uchopil za ruku a zavedl ji do svého zámku. Tam ji nechal obléci do hedvábných šatů. Od té doby ho ani na krok neopustila, jenom pro něj tancovala úchvatně se vznášejíc na špičkách nohou. Pokaždé, když se její noha dotkla země, cítila palčivou bolest. Ale nestěžovala si, neustále se usmívala. Jednoho dne jí mladý princ smutně řekl:
Princ: Ty jsi má nejdražší. Podobáš se mladé dívce, která mne držela v objetí poté, co ztroskotala moje loď a potopila se. Zachránila mi život. Jenom jí bych mohl mít opravu rád. Hledal jsem ji všude, ale sotva ji kdy opět najdu.
Najednou se proslechlo, že mladý princ si má vzít krásnou princeznu ze sousedního království. I když pořád myslel na děvče, které mu zachránilo život, odjel, protože si to přáli jeho rodiče. Jaké bylo však jeho překvapení, když uviděl princeznu, kterou si měl vzít. Před ním stála dívka, která mu před rokem zachránila život, když ležel na pobřeží.
Princ: Nevěřím vlastním očím, splnil se můj sen. Našel jsem tě moje nejmilejší. Chtěl bych tě požádat o ruku ještě dnes, abych tě už znovu neztratil.
Princ byl nejšťastnějším člověkem na světě, když držel v náručí svou nevěstu. Zapomněl na mořskou pannu, která s očima plnýma slz, myslela jenom na svou smrt. Další den se konala velká svatba. Malá mořská víla se proměnila v mořskou pěnu, která jemně omývala schody zámku, na kterých kdysi sedávala a vyhlížela světlo v princových komnatách.