Na rozkvetlé louce modravých zvonečků žila víla Zvoněnka. Sukýnku měla zvonečkově modrou, smála se jako rozhoupané zvonečky a voněla stejně krásně, jako tato květina. Byla šťastná a rozesmátá. S východem sluníčka běhala po louce a klinkala na zvonečky. Tančila při jejich zvonivé hudbě a zpívala do rytmu. Byla při tom roztomilá a hezká jako kytička. Na téže louce, ale na druhém konci, dole u potůčku, bydlel skřítek Nikýtek. Zvoněnku neznal, jelikož tak daleko ho jeho malé nožky nikdy nedonesly. Žil poklidně a staral se, aby potůček měl vždy pro průzračnou voděnku volné koryto. Čistil jej od trav, bahna i listí. Bylo mu dobře, přesto neměl v sobě klid. Něco ho táhlo do neznámého okolí. Nutilo jej podnikat výlety hlouběji a hlouběji do zvlněných trav. A tak se stalo, že navštívil i zvonkový kraj.
„Ach, jak jsou modré, střapaté a voňavé!“ tuze se podivoval oněm něžným květinám. „A jak krásně hrají!“ Zkoušel pít jejich nektar. „Nu, i dobře chutnají!“ Narážel do zvonků a nechal je rozehrát svoji píseň. O chvíli déle z dalšího květu upíjel nektar. Nemohl se nasytit té lahody a krásy. „Hle, takový velký zvonek, ten jistě bude mýt zvučný hlas.“ Zahýbal mohutným stonkem, zvon se však nerozhoupal. I rozběhl se a vší silou se opřel o květinu. Drc! Stonek se hluboce ohnul. Zvonek se při tom rozhoupl až téměř k zemi. Zazněl jeho potemnělý hlas. Klink. Stonek se pružně vracel v druhou stranu, s ním i veliký zvon. Klank. Opět se zvonek téměř dotkl země. Už, už se spolu se stonkem zvonek vracel zpět, když se náhle, právě nad skřítkovou hlavou, utrhl. Buch! Těžce dopadl na ubohého skřítka. Uvěznil jej pod svůj modrý klobouk. „Pomóc, pomóc!“ volal překvapený skřítek. Bušil na stěny zvonku a snažil se jej převrátit. Byl však příliš těžký. „Pomozte mi někdo!“ úpěl zoufale. V hlavičce mu probíhalo tisíc hrozných představ. Co když nikdo nepůjde kolem? Zahyne? S hrůzou se dal znovu do bušení na stěny zvonku a hlasitého volání! Křičel, až ho hlasivky bolely!
Tou dobou byla Zvoněnka nedaleko. Právě odpočívala pod svými modrými květinami laskána sluníčkem na tvářičkách. „Co to slyším?“ podivila se. „Ach ano, někdo volá o pomoc. Něco se stalo!“ Vyskočila hbitě a přiložila ručičku k oušku, hledajíc směr nářku. „Pomóc!“ Šla za zoufalým hlasem. Křik sílil, až přivedl Zvoněnku k obrovskému zvonku. Opatrně jej obešla. Nářek se opravdu ozýval zevnitř. „Kdo tam?“ zeptala se drobná víla bázlivě. Uvězněný skřítek se zaradoval. Zachránce! A jaký má milý hlásek! „Jsem skřítek Nikýtek, bydlím dole u potůčku a sem jsem zabloudil. Když jsem si hrál se zvonky, jeden na mě spadl. Zatracená kytka. Určitě mi to udělala naschvál! Můžeš mi pomoci?“ zvolal skřítek. „Zvoneček? Že by Ti chtěl ublížit? Nevěřím! To Ty jsi asi nějaký nešika!“ na to roztrpčele Zvoněnka. „Ech, nějak se té kytky zastáváš! Kdo jsi?“ zahuhlal zpoza svého vězení Nikýtek. „Jsem zvonková víla Zvoněnka a moc dobře vím, že zvonky nejsou zlé. Jsou tu pro radost. Nejsou zákeřné. Křivdíš jim. Musíš se jim omluvit.“ „Omluvit? Teď? Ještě tady mohu umřít, nepomůžeš-li mi. Omluvím se jim, až budu z téhle klece venku.“ „Ne, musíš hned! Pomůžu Ti, ale musíš se omluvit květině.“ nedala se Zvoněnka. „No dobře. Zvonečku slyšíš mě?“ hlaholil Nikýtek. Ostatní zvonečky tichounce zaklinkaly v souhlas. „Omlouvám se ti zvonečku, sám jsem si svojí trampotou vinen.“ teskně pronesl Nikýtek. To už Zvoněnka suchým stéblem trávy celou svou silou nadzvedávala těžký zvonek.
Jakmile si Nikýtek všiml pohybu svého vězení, lehl si na zem. Kousíček se podařilo těžký zvon Zvoněnce nadzvednout. „Honem!“ pobídla Zvoněnka Nikýtka držíc stěží váhu zvonku. Nikýtek nelenil. Hbitě podlezl škvírou. A byl venku. Uf. Komu, že vděčí za záchranu? Otočil se. Pohlédnul. Údivem se mu otevřela ústa. „Ty jsi Zvoněnka?“ vydechl zasněně. Něžná víla na tom byla stejně. Skřítek se jí moc líbil. Nedokázala odpovědět, jen se zarděla a sklopila oči. Skřítek přikročil. „Děkuji ti, vílo, za záchranu.“ Odvážil se a vzal Zvoněnku za ručku. Přivoněl k ní. „Jak krásně voníš, Zvoněnko. Jak jsi hezoučká a milá. Zvoněnko, zamiloval jsem se. Docela.“ zadýchal se při své zpovědi. Na chvíli se odmlčel a pohlédl na zvonečkovou vílu. „Zvoněnko, vezmeš si mě za svého muže?“ Víla pohlédla. Upřeně a usmívajíc se. Přikývla. „Ano.“ Skřítek se zaradoval. Vyskočil ze země, objal svoji milou a točil se s ní do kolečka, jako bláznivý. Pak zůstali stát. Hleděli si se smíchem do očí. Zvoněnka náhle zvážněla. „Co se stalo?“ vyděsil se Nikýtek. „Rozmyslela ses?“ zhrozil se. „Ne Nikýtku. Ráda bych si tě vzala za muže. Ale nemohu. Nemám šaty.“ řekla Zvoněnka. „Jak pak, že nemáš. Máš! A jaké krásné, modré.“ nerozuměl Nikýtek. „Právě,“ odpověděla Zvoněnka „ale já potřebuji šaty bílé. Potřebuji bílý zvoneček, abych z něj ušila bílé šaty. Jinak si tě nevezmu.“ „Tak najdeme bílý zvoneček.“ nezalekl se Nikýtek. „Takový určitě na naší louce není.“ Zvoněnka už ronila slzičky. Skřítek vzal vílu za ručku. „Nesmysl.“ řekl a už spolu běželi loukou a dívali se do korun voňavých kytiček. „Modrý,“ hlásil Nikýtek. „Tenhle je taky modrý,“ volala Zvoněnka.
Čas běžel a loukou zněla střídavě stále tatáž slova. „Modrý. Modrý. Taky modrý.“ Už byli hodně unavený. Museli si sednout, odpočinout. Nikýtek zapřemýšlel. „Nejsme teď daleko od mého domova. Mohli bychom jít támhle pod ten velký strom. Odpočinem tam a spát půjdeme ke mně, k potůčku. To už bude docela blízko.“ Zvoněnka souhlasila. Jak přicházeli do stínu starého dubu, náhle oba jako naráz vykřikli: „Bílý!“ Malý zvonek, jak se mu nedostávalo sluníčka, aby namaloval modrou na své květy, zůstal docela bílý. „Zvoněnko, bude svatba?“ zeptal se zvesela Nikýtek. „A jaká!“ rozradostněně na to Zvoněnka. Jak by nebyli nikdy unavený, běželi ke zvonku. Spolu rozhoupali zvonek. Jednou dvakrát, až se na všechny strany ohýbal, až se nakonec utrhl. Tentokrát měl Nikýtek štěstí a včas uskočil. Zvoněnka hned jala se stříhat, špendlit a šít. Než slunce zapadlo, měla Zvoněnka krásné bílé šaty. A byla svatba. Všichni z louky se na tu slávu seběhli. Tančilo se, jedlo, kovaříci jim tam hráli na housličky. Krásná to byla svatba, stejně tak, jako krásný je sluneční den na zvonečkové louce.
Autor: Jitka Komanová