Na polici pod oknem stály dvě láhve. Jedna plastová od octu a jedna skleněná od oleje. Ty láhve tam stály a dívaly se z okna. Každé pondělí kolem toho okna projelo popelářské auto a to se těm lahvím moc líbilo. Pokaždé si o tom povídaly.
„Jé to bude prima až se jednou svezeme tím popelářským autem“, řekla ta plastová láhev od octu, ale skleněná láhev od oleje se jenom ušklíbla.
„Ty se tím autem těžko někdy svezeš, vždyť jsi pořád plná, nikdo Tě nepotřebuje.
Plastovou láhev to zamrzelo, ale musela uznat, že má asi skleněná láhev pravdu. Opravdu ji nikdo nechtěl, olej používali každý den, ale jí si nikdo nevšímal. „Asi jsem opravdu k ničemu a nikdy se nesvezu popelářským autem, bylo jí to moc líto a taky jí mrzelo, že o ní skleněná láhev od oleje takhle mluví, myslela si, že jsou kamarádky.
Co myslíte děti, taky by Vás mrzelo, kdyby o Vás někdo říkal, že jste k ničemu? Jak byste se u toho cítily?
Chtěly byste vědět, jak to s těmi láhvemi dopadlo?
Když ta skleněná láhev od oleje byla skoro prázdná, stala taková zvláštní věc. V jeden den do toho domu, kde byly ty láhve, přivezli plné bedny okurek. A začali okurky zavařovat. Když se zavařují okurky je potřeba udělat nálev, a na ten je potřeba ocet, hodně octu, celou láhev.
A najednou byla ta láhev od octu prázdná. Dřív než ta láhev od oleje. Když se loučila s lahví od oleje, řekla: „dívej se na mě z okna, zamávám Ti z popelářského auta.“
Ale ta skleněná láhev se urazila a otočila se k ní zády.
Když další den v pondělí ta plastová láhev jela popelářským autem, přece jen si to ta skleněná láhev rozmyslela, zastyděla se za to, co řekla, podívala se z okna a své kamarádce zamávala.
Také se tím popelářským autem svezla, ale až další týden na to.
Autorka: Andrea Zatloukalová