Kroužek a drahokam
Venku bylo moc hezky. Lesem, nedaleko Trpaslíkova šly děti na výlet. A aby se jim šlo ještě lépe, mlsaly přitom bonbony.
„Mamí, mně spad bonbon na zem, můžu si ho sebrat?” povídá jeden klučina.
„To určitě ne, kloučku. Nech ho tam ležet. Pro tebe už je špinavý, mohl bys být nemocný. Oni si ho tu najdou třeba mravenečkové nebo někdo. Raději si utrhni jahodu. Je také sladká a mnohem zdravější”
Chvilku nato šel Kroužek s Proužkem na procházku. Také si říkali, že by si cestou mohli natrhat do zásoby lesní plody, nebude stále tak pěkné počasí. Když procházeli okolo pařezu, všiml si Kroužek krásného kulatého průhledného lesklého kamínku červené barvy. Neváhal, sundal čepičku a kamínek do ní schoval. Pak povídá Proužkovi: „Ty, Proužku“, zalhal Kroužek, „mě už dneska nějak bolí nožičky. Já už nikam nepůjdu. Jdi do lesa sám. Já si půjdu odpočinout do své chaloupky.”
O svém pokladu Proužkovi nic neřekl.
„Tak dobře, kamaráde. Když cestou najdu sladké borůvky, přinesu i pro tebe. Běž si raději odpočinout, když se necítíš dobře,” měl chudák Proužek o kamaráda starost.
Mezitím Kroužek došel ke svému muchomůrkovému domečku. Sedl si na lavičku, sundal čepičku a vyndal kamínek. Však byl pěkně těžký, hlavičku už měl od té váhy pěkně pomačkanou. Dal si svůj poklad před sebe, různě s ním otáčel, naklápěl ho, překuloval a pozoroval, jak si s ním hrají sluneční paprsky. Jak se blýská. Pak mu na své zahrádce našel pěkné místečko mezi kvítky zvonečků. Mohl na něm oči nechat. A představte si, že dokonce zjistil, že jeho „drahokam“ voní. Voní po jahodách. O to víc se mu zalíbil. Potom zamkl branku u plotu, aby se k němu nikdo nedostal. Ještě jednou se přesvědčil, že se jeho novému pokladu dobře daří a posadil se na lavičku.
Zrovna tou dobou přišel k plotu Proužek a povídá: „Haló, Kroužku, nesu ti dobrotu. Koukám, že už ti je lépe, že se ohříváš na sluníčku. Pojď mi prosím pomoct.”
Proužek před sebou valil obrovskou šťavnatou jahodu. Rozdělíme se, bude dost pro oba. Kroužek jen trochu pootočil hlavu, aby nemusel odtrhnout oči od svého zázračného voňavého kamínku a houkl: „Jen si to nech, já nic nepotřebuju. Já mám něco lepšího. A vůbec, jdi si po svém. Nikoho sem nepustím.”
Proužek nemohl uvěřit svým uším. Kroužkův drahokam nebylo přes květiny vidět, a tak svému kamarádovi vůbec, ale vůbec nerozuměl. Na obloze se ale najednou objevily černé mraky. Honem odkoulel celou jahodu do kůlničky ke své pruhované chaloupce a šel se raději schovat. Však to bylo právě včas. Jen co za sebou zavřel dveře, spadla do zahrádky první mokrá dešťová kapka. Cák! Za ní druhá. Plesk! Pak třetí, čtvrtá a už lilo jako z konve.
Zato Kroužek se nešel schovat. To ze samého strachu, aby mu někdo jeho poklad ze zahrádky neodnesl.Vyndal si puntíkatý deštníček a zůstal sedět na lavičce. Jak tak pršelo, hodně se ochladilo. Brrr. Kroužkovi začala být zima. Nakonec se také schoval do chaloupky. Jenže už bylo pozdě. Začal kýchat a kašlat a nejhorší bylo, že v chaloupce neměl vůbec nic, ani jahody ani borůvky nebo maliny, všude prázdno. Pozdě litoval, že byl na Proužka, který se s ním chtěl rozdělit, tak ošklivý. A déšť pořád neustával. Na to, aby šel do lesa pro zásoby, nebylo ani pomyšlení, zvlášť s takovým nastuzením. Tak si jenom tak lehl do postýlky a byl čím dál slabší a slabší.
Zato Proužek, ten se měl dobře. Navařil si jahodovou marmeládu, po lžičkách ji ulizoval a pozoroval, jak dešťové kapky stékají po oknech. Ale stejně mu nebylo tak hezky jako jindy. Musel myslet na svého kamaráda Kroužka. Vrtalo mu hlavu, co se to s ním jenom stalo. Říkal si, jak se asi má, když ho vůbec není vidět. Nakonec mu to nedalo. Vzal pruhovaný deštníček, misku voňavé marmelády a vydal se ke Kroužkovu domečku. Zámek na vrátkách Kroužkova plotu deštěm zrezivěl, a tak do nich stačilo jen trochu drcnout a bylo otevřeno.
Proužek se rozhlédl. Kroužka nikde neviděl. Zaťukal na dveře chaloupky. Potom znovu, trochu silněji. A nakonec buch, buch, buch, zabouchal už docela silně. Pořád poslouchal, jestli neuslyší nějakou odpověď. Když zaklepal potřetí a nikdo se neozýval, chtěl odejít. Napadlo ho, že se asi Kroužek odstěhoval. Přece jen ale vzal za kliku. Bylo odemčeno. Vešel dovnitř. Hned viděl kolik uhodilo. Kroužek ležel v postýlce, byl celý hubený, puntíky na čepičce úplně vybledlé. Vypadalo to, že je s ním hodně zle.
Proužek pozdravil a honem, bez okolků, podal nemocnému trpaslíčkovi misku s jahodovou marmeládou. To je totiž, děti, pro trpaslíky ta nejlepší medicína. Kroužek sesbíral všechny síly, nabral si pořádnou lžíci marmelády a šup s ní do pusy.
Mňam, ta byla slaďoučká a voňavoučká. Kroužkovi se hned vrátila všechna síla. Bohužel ale nejen síla. Ta vůně mu také připomněla jeho zázrak, jeho lesklý poklad na zahrádce. Ani Proužkovi nepoděkoval, vyskočil z postele a hnal si to okolo vykuleného Proužka před domeček. A tam, tam zas vykulil oči Kroužek „Kde je můj drahocenný kamínek?”
Pršet už přestalo a jeho červený, voňavý drahokam byl fuč, jenom kalíšky zvonků byly plné jakési červené, voňavé šťávy, voněla ale úplně jinak, než voní obyčejně zvonečky, voněla po jahodách. To už za ním vyšel na zahradu Proužek a šel se ke zvonečkům také podívat. Jak tak šel, trochu se mu lepily botičky k zemi. Trpaslíčci se na sebe podívali. Nejprve ke kvítkům se šťávou přivoněli, potom tam smočili prstíček a olízli ho jako lízátko. Když zjistili, že je šťáva krásně sladká, každý hned jeden kalíšek vypil na posilněnou. Trpaslíčci se na sebe chvilku tak nějak podivně dívali a teprve za okamžik začalo velké ptaní a vysvětlování.
Kroužek se zastyděl za svoje chování, Proužkovi se omluvil a hodně moc mu za všechno poděkoval. Trpaslíček si totiž uvědomil, že dobrý kamarád je mnohem víc, než všechny poklady světa, ať jsou jakékoli.
A bobony? Ty příště raději nechá mravenečkům, těm budou určitě prospěšnější.
- Jaký poklad si ve skutečnosti Trpaslíček našel?
- Co zachránilo Kroužka?
Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti