Kmotr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce.”Co dělá táta Josífku?” ptá se ho.
“Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být,” odpověděl pravdomluvný hoch.
“A pročpak?”
“Inu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko schovat.”
“A kampak to schovala, Josífku?”
“Husu dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici.”
Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi.
“Pozdrav tě bůh!” vítal ho kmotr Jíra. “Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi jíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, s čím bychom tě uctili.”
“Nemohl jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo se mi na cestě něco neočekávaného.”
“A co, povídej!”
“Zabil jsem hada, a ten had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta husa, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, dlouhý pak byl jako ty klobásy, co leží stočené na zelí v troubě, krve ale bylo co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí.”
Dobře to Matěj vyvedl. Kmotr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pití na stůl postavit, a oba teprv hosta častovali.