Jak na svět přicházejí mámy

Jak na svět přicházejí mámy (Dorothee Nolteová)
50 porcí dobré nálady pro těhulky a maminky

Dorothee Nolteová se narodila v roce 1963 v Bonnu. Je doktorkou romanistiky, kterou studovala ve Freiburgu, Berlíně, Paříži a Stanfordu. Od roku 1992 pracuje v berlínských novinách „Tagesspiegel“ jako redaktorka pro vzdělávání, výzkum a vědu. Píše fejetony a pracuje pro rozhlas. Dále je moderátorkou veřejných diskuzí o školství a spojení rodiny a zaměstnání. Vyučuje v kurzech žurnalistiky a kreativního psaní. Vystudovala i zpěv a občas zpívá na veřejnosti árie a šansony. Žije v Berlíně a má dva syny – staršího Tima Caspara a mladšího Jana Lucase. Říká, že červenou nitkou jejího života je řeč – psaná, mluvená i zpívaná.

Knížka zachycuje těhotenství autorky a prvních 18 měsíců života se synem Timem Casparem.

„Ty jsi opravdu dobrá máma!“

Kdy jste to slyšela naposledy? Bylo to dnes?
Že novopečený tatínek na obdiv nemá čas
a mrňous v kočárku ještě dlouho nebude mluvit?

Mámy ale potřebují pořádnou porci podpory a energie.

Tato povzbuzující knížka přináší 50 humorných kapitolek,
které vás podrží na nohou během vaší 24hodinové směny.

Odpoví vám na otázky:

• Jak přežiji těhotenství?
• Potřebuji všechny ty příručky, šatičky, dětskou kosmetiku a horu didaktických hraček?
• Naučí se moje dítko někdy lézt, chodit a mluvit?
• Jsou i ostatní mámy tak uhoněné a nevyspalé?
• Bude to někdy lepší?
• A stojí ta námaha kolem dítěte vůbec za to?

Uprostřed chaosu života s miminkem se ptáte sama sebe: Jsem vůbec dobrá máma?

Náš recept na nenáladu a vyčerpanost zní:
Chvilku si odpočiňte a dopřejte si jednou denně pořádnou porci dobré nálady!
Vychutnejte si ji kdekoliv – doma mezi kojením nebo na lavičce v parku.

Každý den může být právě ten váš!
Každý den může být dnem šťastných maminek!
Uvěřte tedy už konečně, že právě vy jste naprosto skvělá máma!

Obsah:

1. Labutí píseň mému zaměstnání
2. Vševědoucí knížky pro těhulky
3. Připravujeme hnízdečko
4. Pupík světa
5. V pralese
6. Dobrá máma je také jen člověk
7. Kdy už se to narodí
8. Miminko konečně na světě
9. Svět před porodem a po porodu
10. Sláva zralým maminkám
11. Kojení, to věda je
12. Centrum vesmíru má hladík nebo světobol
13. Vůně venkova nebo útulné kavárničky
14. Skrytá pravda o masážích miminek
15. Óda na dětský kočárek
16. Svět plný žen
17. Až na věčné časy zdravá jako řípa
18. Odtikávání času
19. Máma kvočna
20. Fit pro miminko
21. Uctivá poklonka, páni úředníci
22. Podpora rozvoje dítěte
23. Havaj na předměstí
24. V podmanivém rytmu quickstepu
25. Jak vypadá druhý břeh řeky
26. Dětský nákupní ráj
27. Vzhůru do městské knihovny
28. Pedagogicky hodnotné hračky
29. Máma – ikona starých mistrů
30. Paní na hlídání budiž pochválena
31. Jede vláček motoráček
32. Máma blouznící ve zlaté horečce
33. Mimina, kam se podíváš
34. Pohádkový dědek Fric
35. Dětské trhy a blešáky
36. Na dětském hřišti
37. Ve víru Pappö, Rödo a Svatrö
38. Generálové v sukních
39. Povaha člověka
40. Mámina noční můra
41. Křtiny nebo vítání občánků
42. Technický pokrok
43. Výchova k samostatnosti
44. Boj o slušné stolování
45. Hafani a mrňata
46. Blonďatá sestřenka
47. Moje káva s mlékem
48. Čertovo kvítko
49. Svět panenek
50. Osmnáctiměsíční bilancování

23. Havaj na předměstí

Mezi námi mámami si nebudeme nic nalhávat: Po narození dítěte se vám dočasně podstatně zúží obzory. Dřív byly můj domov a čtvrť, ve které bydlím, jen takovým odrazovým můstkem pro všemožné podnikání a zábavu po celém městě. Zato dnes mám v okolí našeho obydlí dopodrobna prostudovaný každý trs trávy. Znám se osobně nejen se všemi sousedy obdařenými dětmi, ale i s paní v květinářství a pokladní v drogerii. Vím přesně, kde se právě koná dobrý bleší trh i pompézní varhanní koncert. Je na tom něco špatného?

Je pravda, že velký svět jsem trochu ztratila z dohledu. Na Řecko a Kanáry se teď dívám jen v televizi. Od narození miminka jsme také zatím nezvládli ani naši oblíbenou dovolenou v Chorvatsku. To ale nevadí! Místo toho bych mohla dělat průvodkyni po parcích a hřištích celé naší čtvrti.

Oblíbené místečko, ze kterého hrdě obhlížím svůj nynější revír, je „Havaj“. Řada stolů s veselými ubrusy před cukrárnou se koupe skoro celý den v teplých slunečních paprscích, a jakmile mé dítko na našich pravidelných procházkách usne, namířím si to okamžitě směrem „Havaj“. Poručím si kapučíno a zdravím kolemjdoucí známé.

Před dvaceti lety byla „Havaj“ známá jednou zvláštní atrakcí, papouškem jménem Luci. Luci byla roztomile upovídaná a ráda halekala: „Dobrrrééé rrráno! Zavřřři dvéééřřře zvenku!“ Pak podnik změnil majitele a začaly hádky o opeřence, který sice nebyl výslovně uveden v inventáři, ale svým způsobem k cukrárně patřil. Ta pře se dostala až před soud. Dnes žije Luci ve špičkové restauraci v samém srdci našeho hlavního města a je tam velmi nešťastná. To my všichni na „Havaji“ jistojistě víme. Co dobrého může přinést veselému ptáčkovi atmosféra světáckého luxusu? Nebyla taková „Havaj“ na předměstí daleko lepší?

V téhle cukrárně také často potkávám Bellu. Vlastně se ani nejmenuje Bella, ale zdejší číšnice ji prostě takhle pokřtily. Jak jinak byste také říkali krásce s pěstěným blonďato-rudým účesem, světlými kalhoty, pečlivě nalíčeným obličejem a svěžím melodickým smíchem? Možná bych měla dodat ještě něco: Belle je devadesát. Mně tohle tajemství řekla už mockrát, ale jiným lidem zjevně ne, protože ti jí hádají, jak ráda potěšeně vypráví, někdy osmdesát, jindy sedmdesát, a dokonce i krásných šedesát. „Pořád v dobré náladě!“ To je její oblíbené motto a nic ji nenaštve tolik jako staré ženské, které se oblékají jako vetché trosky: „Jen se koukněte na támhletu, ta vypadá jak strašák do zelí!“ Bellu už dva roky zlobí záda, a proto se opírá o takový ten vozíček s rámem. Důvěrně o něm vtipkuje jako o svém: „Rolls Royci“. Přesto ani kouskem duše nepochybuje, že se ho jednoho dne zbaví: „Pořádně trénuju! Je to taky čím dál lepší!“

Mít děti, to pro ni nebylo. „Chtěla jsem být volná jako pták!“ Celá u vytržení jí s otevřenou pusou přikyvuji. To je ono, volnost, svoboda! Mít široširý svět u svých nohou! A pak vypráví, jak na Istrii – před pár lety, v dobách těsně před Rolls Roycem – odvážně vyrážela na plážové diskotéky, obklopena houfem mužných obdivovatelů a jeden z nich ji dokonce tipoval na padesátnici! „No, jo,“ vydechuju nábožně, „není divu!“ A v duchu tam bujaře hopsám s ní. Opojená blaženými vzpomínkami se Bella zvedne a zanotuje zvučný chorvatský šlágr, což ovšem okamžitě probudí mého malého spáče. Příjemný poklid a naše pauza jsou rázem ty tam! Bella popadne Rolls Royce, já vřeštící dětský kočárek a spěcháme každá za svými pochůzkami, dvě krásky z tichého předměstí „Havaje“.

19. Máma kvočna

Znám pěknou řádku žen, které tvrdě dřou v zaměstnání, ale přesto o sobě občas bokem utrousí: „Vždyť já jsem v jádru taková máma kvočna!“ A přitom na vás koketně mrknou, abyste je nebrali doslova a nemysleli si hned, že snad celý den hřadují někde na bidle v kurníku mezi třemi neopeřenými kuřaty. I přes tohle zamrkání je ale v jejich slovech slyšet vážný tón. Zatím musí něco vězet, mudruju si pro sebe. Touhle větou vlastně hlásají do světa: Kdybych na to měla skutečně čas a neměla na práci nic jiného, tak bych se od rána až do večera starala jen o své děti a chránila je pod svými mateřskými křídly.

No mě tedy po deseti týdnech rodičovských povinností pronásleduje úplně opačný pocit. Já rozhodně žádná kvočna nejsem! Jestli někde existuje hodná víla všech maminek, tak bych ji každé ráno uvítala s otevřenou náručí u nás doma. Tahle víla má určitě prsa pořádně nalitá mlékem a zvládne levou rukou tříhodinovou šichtu kolem nespokojeného křiklouna. A kdyby měla odpoledne dlouhou chvíli, mohla by k nám zaskočit ještě na dvě hodinky. Prcek by určitě nebyl proti. Já totiž v hloubi duše chovám pevné přesvědčení, že mě ten malý trapič stejně nepozná.
Mé okolí si ale myslí něco úplně jiného. Jen co vkročím mezi lidi, začne dítě vřískat jako by ho na nože brali, a tak se k němu okamžitě seběhne široširé okolí. Všichni ho začnou sborem konejšit: „Koukej, tady máš mámu!“ Capartovi je ale absolutně ukradené, jestli tam jsem nebo ne a řve dál, co mu plíce stačí. Myslíte si, že pak někdo přiskočí s uklidněním: „Koukej, tady máš tátu!“ a ukáže na taťuldu, který se svíjí rozpaky hned vedle mě? Ne! Lidé znalecky vykřikují tu průpovídku o mámě jen proto, aby nějak odůvodnili ten naštvaný ryk – dítěti přece chybí jeho máma – a hlavně mě tím donutili, abych ten řev nějak zastavila.

I věda horlivě přiživuje kult matek kvočen: neustále nám zdůrazňuje, že miminka se už v bříšku seznamují se svou mámou, takže hned po porodu poznají její hlas, její vůni a možná i barvu jejích vlasů. To může být pravda, ale co když to miminka sice umějí, ale není to pro ně důležité? Malé miminko chce být krmeno, zahříváno a milováno. Ale kdo se o to postará, to už je mu úplně jedno – a za tím si zase stojím já.

Drobné známky syndromu matky kvočny ale na sobě pozoruji i já. Když se ke kočárku přiblíží nějaký cizinec a chystá se do něj sáhnout, bojovně se načepýřím, potají přebrousím zobák, zaujmu pohotovostní postoj, jen abych mohla tomu vetřelci vyklovat oči, kdyby si něco dovolil. Někdy se přistihnu při tom, jak přešlapuju vedle přebalovacího pultíku a úzkostlivě dozírám na to, jak se o dítko stará tatínek. Ptáte se, proč kolem něj tak nervózně hopkám? Neumí snad přebalovat stejně dobře jako já? Samozřejmě, že umí. Ale té všetečné pipce ve mně není nic dost dobré a všechno musí kontrolovat. Neuvěří, že i táta je schopný najít to správné oblečení a sžírají ji pochyby, jestli její milované kuřátko i táta zvládne správně uložit do postýlky. Ta slípka vážně nemá ke starostem ani jediný důvod, protože náš tatínek je bezesporu po všech stránkách praktičtější a zručnější než ona. Ale přesto kdáká o sto šest!

Teď už jsem vážně musela té slepici to její puntičkářské kdákání a reptání zatrhnout. Dej pokoj, hloupý opeřenče! Jsem pevně přesvědčená, že dítě se rodí do světa a ne do náruče svojí mámy. Tuhle stojí jeho táta, hned vedle ostatní příbuzenstvo, tady jsou přátelé a možná časem přibudou i nějací sourozenci. Každý má svůj vlastní způsob, jak dítě drží, a každý na to má také svaté právo.

Tyhle argumenty starostlivá kvočna ve mně uznala. Zobák sice ještě nezavřela, ale teď už si alespoň kvoká jen tak tiše a pro sebe.

25. Jak vypadá druhý břeh řeky

Toužíte po dítěti? Ujišťuji vás, že takové pošetilé přání vám v dnešní době dokážou všichni kolem opravdu pěkně „osladit“. Jak často mi mé okolí jízlivě předpovídalo, že jakmile porodím, tak se budu celé roky potýkat s chronickým nevyspáním, nebudu mít ani jedinou minutku jen pro sebe a budu vydaná na milost a nemilost vrtochům tyranského mláděte? V květnu – těsně před porodem, kdy už pro mě rozhodně nebylo cesty zpátky – mi jeden z našich nejprodávanějších časopisů předpověděl – „hádky v partnerství, sexuální neshody a zármutek s dítětem. A také moji přátelé mi na klidu zrovna nepřidávali. „Dítě ti obrátí celý život naruby,“ tvrdili přesvědčivě a ještě dneska slyším zřetelně tu potěšenou škodolibost v jejich hlasech, „dítě z tebe udělá úplně jiného člověka.“

Právě proto jsem očekávala příchod děťátka s četnými obavami. Odhodlaně jsem se smiřovala s tím, že zažiju převratnou proměnu – stejně jako Kafkův Řehoř Samsa, který se jednoho krásného rána probudil jako ohavný vrásčitý brouk.

Po čtyřech měsících s velkým potěšením zjišťuji, že svůj život a svou dřívější osobnost ještě částečně rozpoznávám a miminko mi také čím dál častěji dovolí prospat celou noc v jednom kuse. V žádném případě se nezměnilo „všechno“ a také veškeré změny nebyly k horšímu. Když na to přijde řeč, doporučuji dokonce dětský přírůstek do rodiny i svým známým. Ptáte se, proč? Protože mě miminko každý den rozesměje. Protože mě fascinují jeho pokroky. I když si mohu oči vykoukat a od samého pozorování mě až bolí, přesto nestačím sledovat úplně všechno. Protože, když předzpívávám, snaží se broukat se mnou a to, co při tom vyluzuje, je prostě k popukání. Protože slovíčko „štěstí“ pro mě najednou dostalo úplně jiný nádech – hlubší, kulatější, zářivější.

A konečně, protože člověk začne všechno kolem sebe více chápat. Když teď čtu například různé životní příběhy a bibliografie, dívám se na ně úplně jinýma očima. Vždyť jsem sama na vlastní kůži zažila, jak takový příběh začíná. Není snad pravda, že všichni velikáni umění a kultury začínají své autobiografie vždy a s železnou jistotou vzpomínkami na svou mámu? Dřív jsem si tyhle cizí mámy představovala jako tu svou; viděla jsem je z perspektivy dítěte naprosto stejně jako autor té knížky a nezáleželo na tom, zda to byly mámy elegantní a kultivované nebo chudé a pracovité. Po narození miminka jsem ale přešla do tábora na druhém břehu řeky. Vžívám se do role maminek autorů těch memoárů a beze studu ty slavné lidi posuzuji jako malé zlobivé dětičky. Tohle povznesené rozpoložení mi vydrží minimálně prvních třicet stránek. Pak si maluji v růžových barvách, jak mě asi jednou bude popisovat můj vlastní potomek. Labužnicky se vyhřívám v opojných paprscích romanticky jímavého tónu, na jehož strunu většina autorů pateticky uhodí, když vypráví o prvních vzpomínkách na svou vlastní mámu. No, nejsem snad teď jako máma jistým způsobem andělskou bytostí, nekonečně laskavou, ale přesto přísnou, shovívavou a láskyplnou? Určitě tak budu někdy v očích svého dítěte vypadat a doufám, že to přijde dřív, než mu bude sedmdesát, abych si to ještě mohla, jak se patří užít.

Proto se svou nově získanou mateřskou moudrostí bloumám ráda po knihkupectvích a přímo zbožňuji oddělení s bibliografiemi a memoáry. Tam se kupí svědectví o životech literátů, umělkyní, filmových herců, vědců, zpěvaček a zločinců všech zvučných jmen – triumfující ovace na tisících stránkách, nespočetná ohlédnutí za životem v šeptané minulosti, obviňování, pokání a ospravedlňování vlastních činů – pokladnice životních zkušeností. Dokázala bych tam hrabošit a šmejdit snad celé hodiny.

Dokázala, to slovo tady opravdu sedí. Protože skutečné dítko v kočárku není žádná vznešená literární osobnost, a i když patří mezi ty klidnější povahy, má přímo vrozený reflex začít řvát jako lev, jakmile jen překročíme práh nějakého obchodu. Proto také ušetřím spoustu peněz. Posledně jsem prchala z knihkupectví hlava nehlava. A to jsou zkrátka situace, kdy i romanticky povznesený anděl musí klít jako rozzlobený dlaždič.

34. Pohádkový dědek Fric

Dokud jsem se světem toulala bez dítěte, ptala jsem se často sama sebe, proč bývají za slunečních dní na stromech v parcích rozvěšené nafukovací balónky. Pod těmi balónky bývalo vždycky pěkně živo a hluku jako o pouti. Dnes už jsem chytřejší a vím, že balónky jsou znamením dětských oslav. Rodiče ve městech se nemohou pochlubit zahradami, kde by se mohl dosyta vyřádit jejich potomek i s partou pozvaných kamarádů, a proto s narozeninami dětí zákonitě přichází i starost stran vybavení rodinného příbytku. Pud sebezáchovy vlastních nervů i obydlí žene rodiče do městských parků, kde, obětavě šplhajíce po stromech, rozvěšují pestré balónky jako lákadlo pro všechny kolemjdoucí. Vzhledem k věku našeho chlapečka jsme tento rituál ještě sami neabsolvovali. Porodem ovšem zákonitě vstoupíte do stavu zasloužilého rodičovství, který se rovná téměř povýšení do váženého stavu šlechtického. S tím je spojená výsada účasti na různých narozeninových oslavách ostatních dětí ze sousedství, takže co se týče organizace, jsem už i já světem protřelý profík.

Při poslední takové oslavě nám zkazila zábavu náhlá průtrž mračen. Museli jsme vzít nohy na ramena a prchnout pod nejbližší stříšku. Tam jsme se třásli zimou jako alej osik, voda z nás žalostně odkapávala na zem a naše srdce bolestně toužila po rodinném domečku s vlastní přilehlou zahrádkou a přívětivém místečku, kam se lze ukrýt před nepřízní počasí. I dítko v mé náruči neskrývalo hluboké rozčarování nad stávajícím vývinem situace.

Potom se ale udál zázrak, jaký vás potká jen ve městě. Do našeho provizorního útočiště přibyli noví mokří hosté, ze kterých crčela voda na všechny strany. Byli to dva přátelští tuláci a jeden samorost. Samorost měl na sobě krátkou červenou sukni, nad kterou se klenulo vypasené břicho, jen symbolicky zahalené do cárů nějaké omšelé košile. Zpod sukně mu vyčuhovaly opálené křivé nohy, obuté do kovbojských holínek. Přestože mu táhlo teprve na padesátku, jeho vlasy dávaly hlavě sborem vale. Přijel na kole, které třemi zručnými pohyby předělal na stolek, židli a lavici. S požitkem se usadil, roztáhl kolena do široka a jal se hbitě ohřívat na malém plynovém vařiči vodu na kafe. A pak začal řečnit hlubokým hlasem.

Nejdříve jsme se k němu neodvažovali postoupit ani o jeden malý krůček. Uchvátila nás téměř posvátná úcta. Nestávalo se snad v řecké mytologii, že se sem tam nějaký z vládců panteonu vmísil v převleku mezi obyčejné smrtelníky a kázal jim božská moudra? Než jsem se stačila nadít, přešla prcky bázeň, strkali se namačkaní v jednom hroznu kolem podivného chlápka a jako u vytržení mu viseli na rtech. I můj synáček si musel nutně poslechnout, co má ten chlapík jménem Paul nebo Fric na jazyku. Jméno toho individua si teď už sice nepamatuji, ale takhle se stejně jmenují všechny berlínské originální postavičky.

Díky svému vynálezu stolu, židle, lavice a kola v jednom je prý úplně soběstačný, takže došlapal až na Ural. Dokonce už vymyslel i bicykl křížený s helikoptérou, se kterým létá v Brandenburku („V Berlíně na to nemám papíry, vykopli mě, páč bych moh´ řáchnout na Kudamm a lidi by se z toho zcvokli“). V šedesátých letech stávkoval s Rudi Dutschem, vagabundy drží v šachu laserovou pistolí, která vám z deseti metrů uškvaří vnitřnosti na troud: „Fakt děsný, že se s timdle člověk eště ´neska musí tahat.“ Dítko v mém náručí to také šokovalo a i my ostatní jsme úplně zapomněli na déšť i sen o útulných domečcích se zahrádkami.

V jednu chvíli jsem si odskočila pro něco k jídlu, a když jsem se vrátila, byl už svérázný chlapík Paul nebo Fric pryč. Děti tvrdily, že na mou duši, odletěl rovnou do nebe, kolo pod paždí a hrnek kafe na hlavě. A ještě si při tom hlasitě jódloval.

Knihy jsou běžně k dostání v knihkupectvích i na internetu www.prah.cz