Za vysokými horami, hlubokými lesy a strmými skalisky, v cizí, dálné zemi bydlela kdysi spokojená medvědí rodinka, která si postavila v jedné opuštěné zahradě pěkný domeček.
Táta medvěd s mámou medvědicí v něm společně vychovávali dvě medvíďata, malého Brumlu a jen o malinko větší medvědici Mášu. Obě medvědí dětičky rostly rychle jako z vody a činily rodičům jen samou radost. Jenomže osud k nim byl nemilosrdný a tak se stalo, že o svou medvědí maminku nečekaně přišli. Ubohé děti i chudák táta medvěd tak zůstali v domečku opuštěni a jen nevalně se jim bez maminky žilo.
Táta medvěd zůstal na všechno sám. Musel se naučit vařit, prát, žehlit, uklízet, a ještě k tomu chodil den co den do roboty. Malá medvíďata tak bývala často sama doma a tuze se jim po mamince stýskalo.
Tátovi medvědovi bylo těch dvou sirotků tuze líto a tak si řekl, že se postará alespoň o to, aby prožili společně moc hezké Velikonoce.
Všechna okna medvědího domečku vyzdobil kraslicemi, nabarvil vajíčka, upekl velikonoční mazanec, dokonce i pěkného beránka. Usmažil řízky, ale především připravil pro Brumlu s Mášou na zahradě překvapení. Vykopal v zemi malé jamky, které naplnil těmi nejrůznějšími sladkostmi, figurkami z čokolády i obarvenými vajíčky. Poté všechno pečlivě zadělal travou tak, aby medvědí děti nic nepoznaly. Večer jim vyprávěl pohádku o velikonočním zajíci, který vždy o Velikonocích chodí po světě s velkým košem a podarovává všechny chudé, opuštěné, či nešťastné děti. Moc dobře věděl, že tento hodný zajíček chodí jen k dětem, nikoli k medvíďatům. Aby však Brumlovi i Máše udělal radost, pověděl:
„Velikonoční zajíc možná přijde i k nám a zanechá vám na zahradě nadílku,“ nabulíkoval jim tatínek, jen aby je trochu potěšil.
Sotva tak konečně nadešel tolik očekávaný den, popadla Máša s Brumlou košíčky a hurá s nimi do zahrady hledat!
Táta medvěd je nenápadně pozoroval z kuchyňského okna. Natěšené medvědí děti usilovně hledaly a pobíhaly nedočkavě po celé zahradě, avšak žádnou z tatínkových skrýší stále ne a ne objevit. Táta medvěd jim z okna radil, kde všude mají hledat a teprve poté děti zamaskované skrýše objevily.
„Jé, tady je věcí!“ vykřikoval radostně malý medvídek. Držel košík a Máša nadšeně z jamek vytahovala jednu dobrůtku za druhou. Netrvalo dlouho a měli všechny tatínkovy skrýše vybrané a prázdné a náramně si oba libovali, jak na ně byl ten velikonoční zajíček hodný. Táta medvěd se jen spokojeně uculoval a byl rád, že mu to děti všechno uvěřily a mohl jim udělal radost.
Jenomže nikdo z nich netušil, jakéže překvapení je téhož dne na zahradě ještě čeká. Po obědě si šel táta medvěd na chviličku zdřímnout a Máša s Brumlou trhali na zahradě rozkvetlé kytičky fialek. Vtom Máša na něco natrefila. Kousek od plotu, kde ráno vůbec nehledali, objevila další překvapení a volala na Brumlu:
„Jé, podívej se, bráško, tady zůstala ještě nějaká vajíčka! Utíkej rychle domů a přines naše košíky, ať si můžeme vajíčka posbírat,“ řekla nadšeně Máša a Brumla běžel, co mu jen nohy stačily. Sotva vešel do světnice, vzbudil tatínka a řekl:
„Táto, tatínku, my našli na zahradě, tam hnedka u plotu, ještě další vajíčka!“
Táta medvěd však věděl, že to není možné, neboť u plotu žádnou takovou skrýš nenastražil, a proto pověděl:
„Cože? Ty se mě snažíš ošálit, synu, viď? Ty zkrátka nechceš, abych spal, že je to tak?“
„Ne, opravdu tam ta vajíčka jsou,“ přesvědčoval Brumla a už pelášil pln radosti i s košíky za Mášou a táta medvěd zvědavě za ním.
A skutečně! Sotva došel k plotu, sám se nestačil divit! V zeleném hnízdečku ležela v trávě barevná vajíčka, která tam táta medvěd tentokrát vážně nepodstrčil.
„To přece není možné? Že by skutečně nakládal velikonoční zajíc?“ pomyslil si táta medvěd a jen překvapeně zíral.
Brumla s Mášou se o všechna ta pestrá vajíčka podělili a hurá s nimi domů! Ti jich, panečku, nyní měli, jen co je pravda! Jenomže všechna ta vajíčka od plotu byla úplně jiná, než ta od táty medvěda. Jakby také ne, když je naděloval skutečný velikonoční zajíc, který nezapomněl ani na tyto dva medvědí sirotky?
„To je ale hodný zajíček, viď, tatínku,“ jásal Brumla a všechna ta krásná vajíčka si společně s Mášou prohlíželi a přepočítávali. Poté si chtěl Brumla jedno sníst, ale přišel na to, že žádné z těchto vajec rozhodně k snědku není a vykřikl: „Jé, vždyť jsou všechna ze dřeva!“
A měl pravdu. Dřevěná skutečně byla, ale pozor! V každém z nich čekalo na medvědí děti jiné překvapení! V dřevěném obalu ukrývalo každé vajíčko malé plyšové zvířátko a k němu i pohádku napsanou na zlatém papíře.
„Hurá! Tolik hraček a pěkných pohádek!“ juchaly potěšené děti, neboť pohádky přímo zbožňovaly, jenže táta medvěd neměl na jejich vyprávění nikdy čas.
„No jo, ale kdo nám tedy bude všechny ty pohádky číst?“ zeptal se Brumla, neboť on písmenka neznal a Máša jakbysmet. Táta medvěd však na to:
„Dnes do roboty nemusím, proto vám přečtu pohádku na dobrou noc já.“
Medvědí děti se zaradovaly. Sotva nastal čas k spánku, nachystaly si všechna ta vajíčka k posteli a Brumla směl rozhodnout, o jakém zvířátku bude první pohádka. Brumla si vybral zajíčka, neboť právě zajíc jim toho dne udělal největší radost.
Tatínek si nasadil brýle a pustil se do čtení. Brumla si u poslouchání pohádky hrál se zajíčkem a Máša pozorně naslouchala a přitom nakukovala do všech ostatních vajíček, jen aby vybrala, jakou pohádku bude chtít přečíst zítra ona. Vtom zjistila, že na každém tom dřevěném obalu z vajíčka je úplně malilinkatý knoflíček a ptala se sama sebe: „K čemupak asi slouží?“
Samou zvídavostí se neudržela a zmáčkla. V tu ránu se z vajíčka začala ozývat pohádka o malém káčátku, které zrovna držela Máša v ruce.
Tatínek rázem přestal číst, neboť v hlase vypravování pohádky hnedka poznal mámu medvědici. I Máša s Brumlou okamžitě zbystřili hlas své maminky a srdéčka se jim rozbušila štěstím. Po čase tak znovu slyšely mluvit svou maminku, čemuž až uvěřit nemohli.
„Tatínku, Mášo, vždyť já slyším maminčin hlas!“ zajásal Brumla a o to šťastnější byly jejich Velikonoce.
Dostali bohatou nadílku, prožili plno překvapení, získali mnoho malých plyšáčků i pěkných pohádek, které navíc vyprávěl hlas mámy medvědice, co víc si mohli ještě přát?
Každý večer se do pohádek zaposlouchali a přitom se zároveň učili poznávat písmenka ze zlatého papíru. Netrvalo tak dlouho a uměli oba dva číst, jako když bičem mrská a tatínek se tomu nestačil divit. Pomáhali mu ochotně se vší domácí prací a tak směl táta medvěd zase bez obav chodit do roboty, neboť peněz jim bylo opravdu zapotřebí.
Od té doby se jim začalo ve všem dařit. Máša s Brumlou už přestali po mamince tolik tesknit, neboť ji denně slýchávali, a pak, oba již vyrostli a zmoudřili.
Jakmile dorostli do úplné dospělosti, našla si Máša medvědího ženicha a Brumla pěknou, mladou medvědici. Netrvalo tak dlouho a ze starého táty medvěda se stal medvědí dědeček. Všude kolem pobíhala malá medvíďátka, a tak byl medvědí domeček zase plný medvědů, v němž zavládla spokojenost, radost a vždy veselá nálada.
Na tu nejvzácnější nadílku tehdejšího velikonočního zajíce nikdy nezapomněli a všechna ta plyšová zvířátka i pohádky slouží všem malým medvíďatům ještě podnes. Jen díky tomu poznali také hlas své babičky a o to veseleji se jim všem žije a daří.
Nakonec přitáhl Brumla z půdy starý zvonec, nahlas zacililinkal a tím dnešní medvědí pohádce odzvonil konec.
Alena Chudobová