Byl jednou jeden starý švec a měl tři syny. Jmenovali se Joska, Franta a Honza. Šlo jim zle, starý přištipkář, jen takhle něco spravil, nové dílo ani neuměl. Jen tak že byli živi, zachovat nemohli nic.
Tak Joska jednou povídá, že půjde do světa. “Co ty bys chtěl ve světě,” povídá mu táta, “neumíš nic dělat.” “Ale já si vezmu kohouta a tu naši kočku a budu dělat komedii. Půjdu za tou princeznou, je tak smutná. Cizí princ, který za ní chodí, připověděl velkou sumu, kdo by ji rozesmál.” “Ale byli tam prý jiní komedianti dřív než ty,” povídá otec, “a nepořídili nic, protože se nerozesměje. Ale proto jdi, válíš se jen po peci v roztrhaných kalhotách, jdi!”Tak si vzal milého kohouta a kočku, pár kousků suchého chleba a šel. Však to bylo jen kousek cesty do toho města. Bylo mu jít kolem skaliny a tam byl zelený mládeneček. Chasník pojídá kousek chlebečka a ten na něj tak dychtivě kouká, kdyby mu taky dal. Ale ten povídá: “Však mám sám hlad!” A nedal mu ani kousek. No dobře, přišel na zámek k stráži a ta se ho ptá, kam cestuje s tím pytlem? Že chce dělat komedii princezně. “No, jděte, jděte, to jsme pustili pár takových, a nerozesmála se.” No, pustili ho a musel se hlásit v zámku. Tak měl dovoleno dělat, co umí. Teď teda vysypal kočku s kohoutem a ti se prali. Princezna se na to podívala, ale odešla hned, ani se nezasmála. Joska nedostal nic.
Přišel domů a táta se ho ptá: “No, jaks dopad?” “Ale ani se mnou žádný nemluvil.” “Inu, věděl jsem, že jsi k ničemu.” Teď povídá Franta: “Táto, zejtra půjdu já.” “ALe co bys tam dělal, nic neumíš, natoť abys princeznu rozesmál.” “Ale půjdu!” “No, jen si jdi, co ti budu vymlouvat.”
Šel, zelenému mládenečkovi chleba nedal a hajdy do milého zámku. Přijde tam k stráži: “Kam cestuješ?” “No, jdu tu princeznu rozesmát, aby se přece rozesmála.” “Ale jsi nějaký nekola, neumíš ani mluvit! No jdi, my tě propouštíme, ale paní princezna ani ven nevyjde!” Žádný nevěděl, co bude dělat. Tak ta princezna čekala, co to bude. Franta se svlékl a metal kotrmelce. Princezna se ani neusmála. Tak přišel zas domů a táta se ho ptá: “No, jakpak tě obdařili penězi?” “Ale ledva se podívala, už táhla pryč.” “Inu, milí hoši, darmo utrácíte peníze, tu nic nerozesměje.”
Honza, nejmladší syn, ležel na peci a povídá tátovi: “Tatínku, teď půjdu já, a já si s sebou nevezmu nic a žádnou komedii nebudu dělat.” “A, však máš kalhoty nadranc a jiné šaty nemáš, lež raději na peci!” Honza povídá: “Tatínku, já půjdu!” “No tak jdi, co tě budu zdržovat.”
Tak si sebral pár suchých kůrek na cestu a jde. Přišel k té skalině pod lesem a už se mu chtělo jíst. Vytáhl si kus chlebečka z kapsy. Teď se mu vynajde zelený mládeneček a on se ptá: “Kudypak cesta?” “Tamhle. A kam jdeš, Jeníčku, mládenečku?” “Ale na zámek, co mají princeznu a nic ji nemůže rozesmát.” Tak pojídal chlebečka a zelenému dal taky. Jedli spolu. Když snědli, zelený se ho ptá: “Co za to?” “Štěstí!” povídá Honza. Tak zelený mládeneček dal mu kočárek a tři kachny stříbrozlaté a povídá: “A teď jeď, a až půjdeš zpátky, stav se, dáš mi zas najíst.”
No dobře, Jeník se sebral a jede. Přišel na hospodu a musil tam zůstat na noc. Však to neuškodí, myslil si a poroučí si bohatou večeři: mísu nudlové polévky, brambory, potom kus chleba a peprného tvarohu. A když pojedl, ptá se, co za to? “Tolar”. “Jo, nemám, až zítra zaplatím.” Ale hospodská se rozkřikla: “Takových vandráků by přišlo tuze mnoho! Najíst se, a pak neplatit.” A ponadala mu dost. Ale ta hospodská měla tři dcery a ta jedna povídá: “Ticho! Co budete šramotit, když nemá, necháme si tu jeho kočárek v zástavě.” Však se už chystala každá, že mu ty kachny oškubou.
Tak milý Honza zůstal v kůlně na seně přes noc. Zatím ty dcery šly, aby mu kachny oškubaly. Ale jak se která kachen dotkla, byla přilepená a tak zůstala, jak vstala z postele, v košili. Teď Honza ráno vstane a vidí, co je. Tak hned popadl kočárek a jede, a ty dcery klapou za ním.
Nejdřív šli kolem pekaře, který právě sázel chléb do pece. Ten se ohlédl, kdo to tak časně po ulici jede, vyběhl ven a plácne lopatou jednu z těch dcer. Ale lopata se mu přilepila a musil s nimi.
Teď Honza přišel k ševci, ten se ohlédne, kdo tak časně jede po ulici, a viděl, že jeden s vozíčkem, se třemi kachnami, tři holky a pekař s lopatou. Tak vyběhl z domu se šídlem, ale jen se pekaře dotkl, musel s nimi.
Teď jedou dál, na rynk, tam sluha od úřadu ve svém pokoji kouří, měl dlouhou dýmku, jak se s ní vyloží z okna, kouká, kdo to jede. Jak viděl tu společnost, natáhl dlouhou dýmku a podrbl ševce po zádech. A hned musel z okna a za nimi.
Teď přišli za město, tam vykládal jirchář kůže. Ohlédne se, a viděl ševce se šídlem a sluhu s dýmkou a všecky ostatní, i pleskl sluhu kusem kůže. A sotva ho pleskl, musel za nimi.
A tak přijeli až k zámku, tam stál voják u vrat. No smál se, Honza ani neměl proč se dovolovat dál. Přijede na dvůr, objede, a už to všecko kouká z oken, i sama princezna. Smála se tak, až král už musel prosit Honzu, aby odjel. A ten princ byl zrovna u ní a byl tolik rád, že se rozesmála, a hned dal Honzovi měšec dukátů, a tak zase jel zpátky.
Každý u svého domu mu odpadl, až přijel na tu hospodu. Dcery s nářkem utíkají, co zkusily. Byl by rád dal bohatou snídani, ale ujel, aby ho hospodská a její dcery neztrestaly.
A tak přijel až k té skalině a zelený mládeneček už ho čekal. Honza povídá: “Mám dukátů měšec, co si přeješ?” “To nechci, máš-li jenom něco jíst.” Tak Jeník vzal kudlu z kapsy, rozkrojil napůl, co měl ještě chleba, a povídá: “Tu, mládenečku, jez!” “Žes byl štědrý,” povídá zelený mládeneček,”dal jsem ti to štestí, tví bratři lakomí nedostali nic. To si pamatuj, štědrému každý rád pomůže a poví.”
Tak Honza přišel domů, bratrům se vysmál, že mu říkali hloupý Honza a že přece všecko dostal. Chalupu prodali, koupili si větší usedlost a pak začali lepší práci.