(Jiřina Prekopová) Známá psycholožka a rodinná terapeutka se už po několik desetiletí zabývá výchovnými problémy a rodinnou psychoterapií. V této knize shrnuje svou celoživotní praxi a poznání. Jako jeden z nedostatků moderní výchovy vidí v neschopnosti rodičů stanovit dětem pravidla a schopnost sebereflexe. Děti vychované generacemi přísných rodičů dnes často odmítají jakékoli tresty a pravidla a zároveň se při výchově dopouštějí mnoha chyb, které mohou negativně ovlivnit vývoj dětí. Rodiče však mají právo na to, aby chybovali. Zároveň by si však měli chyby přiznat a vyvodit z nich správné důsledky.
PhDr. Jiřina Prekopová pracovala jako dětská psycholožka na klinice ve Stuttgartu. Po léta se zabývá rodinnou psychoterapií, je průkopnicí vlastního terapeutického přístupu – terapie pevného objetí. V Portálu vyšly její knihy Malý tyran, Když dítě nechce spát, Děti jsou hosté, kteří hledají cestu, Neklidné dítě, Prvorozené dítě, Pevné objetí.
Ukázka z knihy:
Velké úskalí: disciplína
Aktuální a žhavé téma jako obrovský kus skály vyvržený sopkou. Už při slově disciplína vidí mnoho lidí rudě ještě předtím, než vůbec pouhým rozumem uváží, co vlastně za tím vězí. Tak špatnou pověst získal tento pojem na Západě v roce 1968 a dalších letech. Emocionální silou orkánu se revolta osmašedesátého roku vzepřela strnulému, autoritářskému životnímu stylu v průmyslových zemích demokratického světa. Bylo to svěží, mladé hnutí, které otřáslo strnulými morálními strukturami. A bylo to důležité, neboť v podmínkách panující autoritářské výchovy se cítili mnozí lidé utiskovaní, nesvobodní a manipulovaní. Ale osmašedesátníci radikálně a jednostranně to staré otočili: dospěli k osvobození já od každého autoritářského tlaku, nastala trhlina mezi generacemi, spolupráce se uskutečňovala jen podle principu, co se líbí mně. A tak jako se děje vždy, když člověk – při vzrušených emocích – upadne z jednoho extrému do druhého, aniž by myslel na následky, vylilo se s vodou z vaničky i dítě. Tato mladá, svěží vichřice připomíná pubertu, která přes všechny těžkosti představuje pro vlastní identitu také zisk.
Kdyby byl v tehdejší době a v následujících letech někdo obhajoval názor, že dítě potřebuje určité hranice, byl by býval označen za zpátečníka. A tak jsem šlápla v roce 1989 svou knihou Malý tyran do vosího hnízda. Odhalila jsem v ní, jak dítěti, které u rodičů nemůže nalézt ani bezpečí, ani orientaci – a to tehdy, jestliže se jeho přáním stále přizpůsobují – nezbude nakonec nic jiného, než aby rodiče ovládlo, a tím získalo naprostou jistotu. Kniha se stala během týdne bestsellerem a já jsem žasla nad tím, jak se čtenáři rozdělili. Někteří byli naprosto zděšení, kritizovali mě jako „černou pedagožku“, jiné zase velmi těšilo, že konečně někdo trefil hřebík na hlavičku. V té době se totiž právě ukazovaly důsledky antiautoritářské výchovy větší měrou – navzdory vynikající inteligenci stále víc dětí a mladistvých ztroskotávalo a nebyli schopni se integrovat.
Nezřídka se vyskytly děti, které tloukly své rodiče. Existovaly děti, jejichž chování bylo agresivní, a naopak zase děti bázlivé, uzavřené, děti obézní a děti s poruchami pozornosti, které byly léčeny psychofarmaky. A tento vývoj dnes pokračuje: klesající úroveň všeobecného vzdělání, mladiství, kteří se sami nerealizují, a proto neumějí milovat, stoupající počet lidí drogově závislých a opíjejících se do bezvědomí. U dívek je to dokonce ještě častější jev než u chlapců. Rozpadlá manželství, jakmile se vytratí zamilovanost.
Vyhořelí učitelé. Jakmile se děti – vychované antiautoritářsky v sedmdesátých a osmdesátých letech – staly rodiči, přibylo ještě případů nevázanosti a nespolehlivosti. Příčiny neblahého trendu pozvolna poznávají v praxi pedagogové, řidčeji však vědci, badatelé. Učitelé a vychovatelé naproti tomu denně zjišťují, že skupinové vyučování je možné pouze se žáky, kteří jsou schopni existovat ve skupině, a že to bez disciplíny nelze. Přesto se tomu ošklivému slovu disciplína vyhýbáme obloukem jako horké kaši.
Podívejme se tedy na disciplínu věcně a bez jakéhokoli nepřátelství. V Novém lexikonu z roku 1996 (stále ještě se dařilo antiautoritářské vlně) se rozumí pod slovem disciplína: „1. vědní odvětví“, „2. dobrovolné dodržování předepsaných pravidel chování a také pořádek, kterému se máme podřídit“, „3. sportovní odvětví“.
Chceme-li při našem pozorování „osedlat koně zezadu“, je zřejmé, že sport bez disciplíny není možný. Při plavání potřebujeme určité ovládání těla, správnou techniku dýchání, dodržování natrénovaných pohybů podle stylu, kterým plaveme, stejně jako velkou schopnost vydržet až do cíle. Při jízdě na koni patří do rámce souhry se zvířetem to, že bereme ohled na jeho osobnost. U fotbalu je naprosto nutné dodržovat pravidla. Čím méně je hráč disciplinovaný, tím častěji obdrží žlutou, nebo dokonce červenou kartu a je ze hry vyloučen. Protože však by si člověk rád zasportoval a rád by docílil úspěchu, musí respektovat všechna stanovená pravidla chování a pořádku.
A zde se dostáváme vlastně už k druhé definici, která hovoří o dobrovolném dodržování určitých daných pravidel a pořádku. Ty jsou základní podmínkou pro to, abychom sportovali úspěšně a naplno. Jde vlastně o vyplnění volného času. Zásadně je vždycky nutné přizpůsobit se tomu, co je dané. Jenom zcela zřídka se jedná o činnosti, při nichž se člověk úplně sám a bez jakékoli lidské pomoci musí potýkat s přírodou. Dnes dávají mnozí mladí lidé přednost tzv. „monosportování“, jako je jogging nebo plavání, protože se domnívají, že se při tom nemusí nikomu přizpůsobovat. Ale ani tady se neobejdeme úplně bez druhých lidí. Abychom to dovedli do krajnosti: někdo musí boty na jogging navrhnout, vyrobit a prodat. Postoj „já nepotřebuji nikoho druhého“ není při důkladnějším pozorování stoprocentně možný. Zvláštní sociální význam mají samozřejmě takové činnosti, které, ať už je vykonávám sám nebo společně s někým dalším, prospívají ostatním: nacvičuji klavírní sonátu, abych ji zahrál při školním koncertu. Lovím ryby, abych pozval přátele ke společnému večernímu grilování. Většinou je nácvik určitých základních pohybových procesů namáhavý. Stojí velmi mnoho sebeovládání. Cvičit hodiny stupnice a přitom pořád stejně automaticky pohybovat prsty se rovná práci na pásu a je prostě „odporné“. A cíl je někde v dálce. Vydržet ten trénink připadalo těžké i malému Mozartovi.
Ale vraťme se ještě jednou zpátky k základním cvičením, těm sice nudným, namáhavým, neradostným prstokladům a stupnicím, které však nakonec dělají mistra. Účelem těchto cvičení je, že se určité základní výkony při velikém sebeovládání tak důkladně vypálí do neuronového spojení senzomotorického mozku, že mohou probíhat automaticky, a tím se stanou rutinou. Teprve na tomto základě se vůle stejně jako rozum uvolňuje pro vyšší výkon. K tomu další příklady:
Nezkušený horolezec musí nacvičit nejprve techniku slaňování, výstupu, jištění atd., aby se mohl odvážit výstupu podle určitého stupně obtížnosti.
- Jestliže si žák psaní jednotlivých písmen tak zautomatizoval, že už nemusí přemýšlet, má-li vést tužku doleva, nebo doprava, nahoru, nebo dolů, potom je zralý, aby při diktátu psal rychle.
- Nacvičila jsem si zvláštní dechovou techniku při plavání, tedy nadechnutí nad vodou a vydechnutí pod vodou; pak už se na to nemusím soustřeďovat. Tento způsob dýchání teď probíhá automaticky. Myslím jen na sílu svých temp a na cíl – břeh nebo okraj bazénu.
- Jako řidička jsem si tak zautomatizovala signalizování směrovkami, že zapnu blinkr, aniž by se přitom snížila moje pozornost při řízení a přestala bych mluvit se spolujezdcem.
Čím raději něco děláme – to znamená z lásky k sobě a z nadšení pro předmět svého zájmu, ale také z lásky a ohledu k druhým lidem, kteří se na věci s námi podílejí – tím silněji jsme motivováni, abychom podstoupili námahu jednoduchého, monotónního tréninku. Podle stejných měřítek se musíme naučit také základům vzájemného soužití, zdvořilosti a slušnosti, musíme si je zautomatizovat, aby se nám staly návykem. Jejich smyslem je jednoznačně sociální poslání, které slouží lásce k bližnímu. Projevují se především v ohleduplnosti. Každý rozhovor, a především rozhovor ve skupině, vyžaduje velkou míru disciplíny. Všichni účastníci musí dodržovat disciplínu: aby každý aktivně naslouchal, aby pustil druhého ke slovu, aby v zájmu dorozumění volil ve vlastním slovníku přiměřená slova, aby tak dospěl až k smysluplnému závěru atd.
Ano, taková je životní realita: člověk se musí přizpůsobit, aby se prosadil, nebo úplně jednoduše – aby přežil. Tyto oba póly adaptace a prosazení se musí být navzájem v dynamické rovnováze. Cíl netkví v dokonalém přizpůsobení. Smyslem je pouze cesta k němu. Čím namáhavější je něco prosadit, tím větší energie bude třeba. A tak jako v podobné polaritě je vydechnutí přípravou na nadechnutí – ale nadechnutí je pro život důležitější – tak je také existenciálně důležitější naše prosazení než adaptace. Jedno bez druhého však není dobré. Pouhé přizpůsobení je škodlivé.
Spousta takových „obětí“, tím myslím horlivé „přitakávače“, produkovala strnulou autoritářskou výchovu. Samoúčelná disciplína utiskovala lidi. Pokud je však naopak prosazování jednostranné, může to svádět k bezohledné egoistické tyranii. Následkem je svévolná snaha o disciplínu.
Každá jednostrannost je škodlivá. V obou případech je postižen osobnostní vývoj člověka. Nejvíc tím přitom utrpí jeho potřeba lásky. Ten, který jen přitakává, se nemůže kvůli své podřízenosti a svým pocitům méněcennosti sám milovat. Nemůže však plně milovat ani svého utiskovatele.
Má rozporuplné pocity, v nichž nakonec převažuje nenávist, neboť utiskovatel mu bere důstojnost. „Kdo se nechá opanovat, ztratí odvahu,“ říká přísloví. Jinými slovy – přitakávající cítí, že je zbabělý. Na druhé straně tyranovi se s láskou vede ještě hůř. Může sám sebe a druhé milovat jen tehdy, když je ovládá. Trvale žije ve strachu, že ho ti utlačovaní obelhávají a ve skutečnosti ho nemají rádi, i když mu předstírají opak. Důsledkem jsou paranoidní strachy z pronásledování. Politický tyran si proto vydržuje tajnou státní policii. Tyranské dítě kontroluje matku, jestli nevaří něco jiného než to, co si ono vynutilo, a pohlavkuje spolužáky, aby je ponížilo. Je to trvalé sebestředné kroužení v neustálém neklidu. Vnitřní klid je vyloučen.
Tyto úvahu ukazují, že disciplína bez lásky v sobě skrývá velké nebezpečí. Přesto však může disciplína mnohostranně sloužit rozvoji osobnosti a může ji obohatit, pokud je zakotvena v bezpodmínečné lásce. Zásadně je pro lidský charakter nepostradatelná. Jestliže je totiž člověk z láskyplného ohledu k druhým ochoten se omezit – ukáznit se – potom je v lásce svobodný. Disciplína má smysl jen tehdy, když slouží lásce.
Ukázka z knihy I rodiče by měli dělat chyby (Portál 2010)