Vítek si s tatínkem užíval dovolenou na chatě. Chodili se koupat k nedalekému rybníku, sbírali v lese houby a také opravili střechu a natřeli plot. Večer nemusel chodit spát tak brzo jako doma, a to se mu líbilo. Sedávali u ohně a povídali si. Jednou se Vítek natáhl do trávy a díval se na nebe.
„Tati, co je to tam nahoře, ty zářící tečky?“ zeptal se.
„To jsou hvězdy, Vítku.“
„Tolik hvězd! A kdo je tam namaloval?“
Tatínek se zasmál: „Ale, Vítku, nikdo je nenamaloval. Hvězdy jsou veliká vesmírná tělesa, podobná našemu slunci. Jsou móóóc daleko, takže je vidíme jen jako malinkou svítící tečku.
„A taťko, nemůžou spadnout?“ chtěl vědět Vítek.
„Ne, nemůžou!“ tatínek chtěl ještě něco říct, když vtom pročísla oblohu jasná čára.
„Padala hvězda!“, vypískl Vítek a přitiskl se k tátovi.
„Neboj se, to byl jen maličký meteor. Vždycky v létě touhle dobou se dají pozorovat! Kdysi dávno tudy proletěla velká kometa a nechala za sebou drobné částečky svého ohonu. Říká se tomu meteorický roj. A když tudy naše Země prolétá, s některými těmi částečkami se potká. Jakmile vlétnou do vzduchu, který obklopuje zeměkouli, shoří a na zem vůbec nepopadnou. My to vidíme jako svítící čáru a říkáme, že padají hvězdy. Prý si máme něco přát, když letí a ono se nám to splní.“
„Už se ti něco splnilo?“ Vítek se zvedl na loktech, aby viděl tátovi do očí.
„Jak se to vezme! Přál jsem si mít kluka, jako jsi ty a mám ho! Jen nevím, jestli za to mám děkovat padající hvězdě nebo tvé mamince.“ Taťka cvrnkl Vítka do všetečného nosíku.
„A podívej se, tati, támhle ta nepadá, ta letí pomalu.“
„To je vesmírná stanice, raketa nebo družice. Jsou to stroje, které z vesmíru slouží lidem. Třeba k tomu, abychom mohli sledovat v televizi například olympijské hry z jiného konce světa.“
Vítek chvíli pozoroval letící světýlko a pak začal bloudit pohledem po obloze:
„Tamhle letí taky jedna, ale ta bliká! Červeně a zlatě. Vidíš ji?“
„Ne, ale slyším ji. To bude asi tím, že to není vesmírné těleso, ale letadlo!“ odpověděl mu tatínek a přitom hledal pohledem blikající tečku.
„Teda, tati, na té obloze se děje tolik zajímavých věcí! Není to škoda, že je skoro vždycky zaspíme?“ Vítek se držel táty za ruku a druhou mu ukazoval, kde má hledat to letadlo.
„Taky se ti zdá, že ty hvězdy kreslí na obloze obrázky? Tomu se říká souhvězdí. Třeba támhle ty, podívej se!“ Tatínek ukázal na hvězdy, které vypadaly, jako nakreslený vozíček: „To souhvězdí se jmenuje Velký vůz a ještě je na obloze Malý vůz a spousta dalších.“
„A mají hvězdy také jména, třeba jako lidi?“ ptal se Vítek. „Mají. Ne zrovna jako lidi, ale jména mají. Támhle ta, co svítí tak jasně přímo nad námi, to je Severka a tamta jasná a velká to je planeta Mars a tamhle je Venuše…“ taťka ukazoval na další a další hvězdy a říkal Vítkovi, jak se která jmenuje.
„Víš co, Vítku, někdy si spolu zajdeme na hvězdárnu. Podíváš se na hvězdy velikým dalekohledem. To se budeš divit, kolik jich ve vesmíru je!“ Vítek neodpovídal a tatínek zjistil, že usnul. Usmál se, ještě chvíli se díval sám na hvězdné nebe a pak Vítka odnesl do jeho postýlky. Určitě se mu tu noc zdálo o hvězdách.
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci