Ronov má své pověsti. Obdobně jako u některých českých hor nacházíme i zde zkazku o pokladech ukrytých v hlubinách a diskrétně, leč naprosto spolehlivě střežených. Specifikou pohraničního kraje a Lužických hor zvláště jsou poklady hlídané trpaslíky vstupujícími do útrob země četnými otvory a rozestupy v pískovcových skalách. Jinde se nabízí varianta známá z překrásného zpracování Erbenova. Poklad zdánlivě nikdo nestřeží a otevírá se k němu cesta jen při jediné výjimečné situaci v roce. Okolnosti přístupu jsou ale přísné, spíše až nemožné. Pokladnice ve skalách a hlubinách hor jsou pasti. První ronovská varianta pověsti o pokladu hovoří o ženě z Úštěku, která slyšela o tom, že na Ronově se otevírá o květné neděli, když ve stvolíneckém kostele čtou pašije, přístup k bohatství ve skále. Otvírání hory se ohlašuje bouřlivým větrem a hromem. Země se chvěje. Skála se prý otevírala na vrcholu, kde bylo nádvoří hradu. Žena byla dobře připravena, přečkala první úlek a záhy uviděla otevřenou rozsedlinu a v ní velký kovový stůl obložený zlaťáky, kolem nichž svítily modravé plaménky. Moderní člověk by dodal, že to byly prvky bezpečnostního zařízení. Úštěcká hledačka pokladu nebyla sama, měla s sebou dítě a tím se samozřejmě situace zkomplikovala. Rychle naplnila koš penězi a uháněla pryč. Teprve nyní si vzpomněla, že tam ve skále nechala sedět dítě. Odhodila koš a utíkala nahoru. Jenže vše bylo marné, skála se zavřela. Marné bylo volání a křik. Jen ozvěna se odrážela od balvanů.
Ronovská pověst má dále trochu odlišné pokračování. Ženě zůstal koš plný zlata a neproměnil se na kamení. Jenže, co je platné zlato, když se za něj platí životem. Takže nezbývalo než učinit ještě jeden pokus o záchranu. Přišla sem znovu o další květné neděli za rok. Stalo se jako tehdy, skála se rozestoupila a peněz na stole bylo tolik, co před odnesením. Nicméně to hlavní bylo, že dítě tam sedělo veselé, hrálo si s červeným jablíčkem v ruce. Žena na poklad ani nepohlédla, popadla dítě a utíkala ven. Teď se teprve mohla těšit z bohatství, které ji a dítě zabezpečilo na celý život. Druhá varianta pověsti je podobná. Opět květná neděle a žena s dítětem na Ronově. Najednou uviděla železné dveře, lehce je otevřela a za nimi bylo sklepení s hromadou uhlí. Žena si nabrala, což o to, uhlí bude dobré na zimu. Utíkala s ním domů, aby se mohla ještě jednou vrátit. Když přiběhla, tak železné dveře nešlo za žádnou cenu otevřít a za nimi zůstalo nejen uhlí, ale také odložené dítě. Zdrcená se vrátila domů a na místě, kde vysypala uhlí, válely se kusy ryzího zlata. Lehce nabyté bohatství ženu netěšilo. Truchlila po dítěti. Nezbylo než znovu zkusit proniknout za železné dveře o příští květné neděli. Našla je znovu otevřené. Ve sklípku sedělo dítě živé a zdravé, jen poněkud černé, protože si hrálo s uhlím. Obě pověsti spojuje jeden motiv rázu biblického. V příbězích se odpočítával na jedné straně lidský čas řítící se vpřed a na druhé straně čas božský, kde rok je jak jeden den. Celkový podtext pověstí míří dále. Poučuje nás o tom, kde si má člověk skládat poklady. Nový zákon praví, že ne poklady pozemské jsou věčné, nýbrž by nebeské vytvořené z dobrých skutků. Lidová moudrost k nim přidává, že tyto poklady se skládají na věčné úroky.
Dovětkem přidejme pověst, která nesahá příliš za hranice fantazie.
V 18.století chodily chudé ženy z panství sbírat na Ronov tvrdé traviny, který byly na zimu lámány a sloužily jako vycpávky. Když byly už znavené, hledaly si místo k odpočinku. Magdalena Carová byla asi uprostřed vrchu, tu náhle spatřila lískový keř vyrůstající u železné mříže, od níž ležela hromada starých tolarů. Žena je chtěla zpod mříže vydolovat, ale dostala ven jen jediný peníz. Při návratu domů se svěřila ostatním ženám, co viděla a ukázala jim minci. Ženy plné zvědavosti a touhy po bohatství se sem vypravily znova, ale nic už nenašly. Magdaleně tak zůstal jen jediný zachráněný tolar. Po čase se dostal do rukou litoměřického biskupa a ten za něj dobře zaplatil. Troufl bych si odhadnout, že šlo o reálný objev. Odhalil bych i možného konkrétního biskupa, kterého právě tyto věci zajímaly: Emanuel Arnošt hrabě Valdštejn, žijící v letech 1716 – 1789, byl třicet let biskupem litoměřickým. Vlastnil numismatickou sbírku, která podnítila Mikuláše Adaugta Voigta k tomu, aby položil základy české vědecké numismatiky. Valdštejnova sbírka se dostala do Národního muzea. Na dohled z Ronova jsou Hostíkovice, malá osada se vzácným gotickým kostelíkem. Při narovnávání silnice v letech šedesátých narazili dělníci na džbán plný pražských grošů. Skončily v českolipském muzeu a jsou tu vystaveny.