Byl jeden táta a máma a měli jediného syna Honzíčka. Ještě byl chlapec, a už byl náramně silný. Jednou vyběhl za mámou do lesa, když sbírala chrastí. Chvilku se na ni dívá a potom povídá: “Ale mámo, nesbírejte se s tím, počkejte!” A chytil strom, vytrhl ho i s kořenem a odnesl domů.
Táta přijde z pole, vidí na dvoře silnou borovici a ptá se: “Kdopak to přivezl?” “Ale to náš Honzík přinesl z lesa, podívej se, táto, ještě ho budeme dobře chovat a pak bude teprv silný!” Udělali, jak máma řekla, a když bylo milému Honzíkovi patnáct let, měl jít do světa. Máma mu ušila košile, napekla buchet a táta se ho ptá: “Jaképak si vybereš řemeslo?” A Honzík na to: “Já se, táto, půjdu učit bát.”Na cestě se sešel s krejčím. Chytil se ho, šli spolu, ale krejčí to hnal jako splašený. Honzík za ním sotva klopýtal. “To nesmíš tak běžet,” volal, “já nejsem chůzi zvyklý.” “A co jsi za řemeslníka?” ptá se krejčí. “Co bych byl,” řekl Honza, “já se jdu učit bát.”
Přišli pod jeden strom, už bylo poledne. Honza si tam lehl, rozbalil uzel s buchtami a s krejčím se o ně rozdělili. Najedli se a potom usnuli. Zastihl je večer, daleko už nemohli, přišli za vesnici ke hřbitovu a tam byla dřevěná zvonice. Řekli si, co kde máme hledat, zůstaneme tu na nocleh. Vlezli tam oba a Honza hned spal. Když odbila jedenáctá hodina, najednou z hrobu vstal umrlec, svlékl si tam košili a pryč. Krejčí budí Honzu: “Podívej se, nebožtík tam nechal košili!” “A to je dobré,” řekl Honza, “já si to s ním vyměním. Mně máma dala košile tlusté, a tenhle má tenkou, to se mi hodí.”
Košili nebožtíkovu si vzal, svou tam nechal, ale před půlnocí umrlec se vrátil a volá: “Honzo, dej mi mou košili!” “I však tam máš mou,” povídá Honza, “je ti dost dobrá!” Ale tomu se Honzova košile nelíbila, a milý nebožtík se škrábe po zvonici nahoru. Když byl už hezky vysoko, Honza zatřásl trámy a umrlec spadl na zem jako žalud. Zatím uhodila dvanáctá, a tak již neměl moci. K ránu, když svítalo, krejčí povídá: “Pojď pryč, ať nás tu někdo nenatrefí!” Tak šli, Honza viděl umrlého u zvonice a pochoval ho v jeho hrobě: ať máš pokoj!
Přišli na kraj do města a Honza povídá: “Pojď, půjdeme do hospody, zahřejeme se!” Šel napřed jako pán a hned poroučí šenkýřovi: “Pane hospodský, dejte nám něco pro zahřátí!” Hospodský odběhl, Honza hledá krejčího, vyšel ven za ním, ohlíží se, krejčí tentam. No, když tak, však já také někam dojdu bez tebe!
Přišel k jednomu zámku a hlásí se u vrchního správce, aby ho tam nechal přes noc. “Človíčku”, povídá správce, “my sami tu v noci nejsme, tady straší.” Ale Honza jinak nedal, že to zkusí. Dali mu jídlo, dříví, aby si mohl zatopit, a odešli na noc pryč. Honza se svlékl, pořádně si zatopil, dal si postel ke kamnům a leží.
Na věži odbilo jedenáct, a najednou vrazí do pokoje chlap, na sáh vysoký, a rakev má na zádech. Honza ji dobře neviděl a myslí si: Kdo to sem leze s tou krosnou? A ten mu postavil rakev u nohou a jde pryč. Hlupák! pomyslí si Honza, postaví mi to sem a jde pryč. Počkej, podívám se, co to tam nese. Teprve vidí, že to je rakev, vylomil víko, a v rakvi umrlec. Hned se posadil a povídá: “Člověče dobrý, dej mi dva políčky.” “No, když tak prosíš, pročpak ne,” řekl Honza a dal mu z každé strany jednu. A nebožtík povídá: “To jsi mně je kapitálně oplatil! Dal jsem svému kočímu nevinně dva políčky, a už třicet let se takhle trápím.”
Nebožtík hned vedl Honzu do sklepa, byly tam zakopané tři kádě plné peněz. Vykopali je a nebožtík povídá: “Jednu dej na fundace, jednu rozdej chudým a třetí si nech za to, že jsi mne vysvobodil.” “I já žádné peníze nechci,” povídá Honza. Všecko zase zakopal, pozamykal, a když přišel nahoru, rakev byla pryč.
Ráno, když vrchní přišel, Honza mu pověděl o pokladu, vrchní to dal všecko prohlédnout a nabídl Honzovi, ať tam zůstane s nimi. A Honza povídá: “Bát jsem se nenaučil a už se asi nenaučím, tak to zkusím s jiným řemeslem.” A neumřel-li, je tam podnes.