Před časem bydlel na vesnici jistý pan Holoubek, který měl již odmalička velmi kladný vztah ke všem holubům, což bylo způsobeno nejen láskou k nim, nýbrž i tím svým holubím příjmením, na které byl pan Holoubek již odjakživa jaksepatří hrdý.
Postavil si proto pěkný holubník, kde tak našli všichni jeho holoubci a holoubata svůj oblíbený domeček, v němž se cítili v naprostém bezpečí.
Jenomže přišla doba, kdy pan Holoubek musel změnit své zaměstnání a často cestoval, čímž mu na svou zálibu zbývalo času už jen poskromnu.
Holoubci mívali často hlad a tak odlétávali do sousedství, kde ozobávali na zahradě červené kuličky rybízu a chodili oklovávat zelený hrášek.
Při této jejich činnosti je jednoho dne zpozoroval velký a nemilosrdný kocour Mňour a hned si na ně začal dělat zálusk.
Byl to velmi dobrý lovec a žádného živého tvorečka, který se jen malinko přiblížil k jeho domovu nenechal nikdy na pokoji a začal jej pronásledovat na každém jeho kroku.
Lov myší se pro kocoura Mňoura již dávno stal minulostí, neboť ten si nyní dokáže hravě poradit i s ulovením kuřátka, ptáčka, či veverky a troufne si kliďánko i na malého králíčka nebo zajíčka. S žádným nemá slitování a snad právě proto nemá kocoura Mňoura nikdo v okolí rád.
Všechny kočičky se mu raději na dálku vyhýbají a nechtějí s ním mít nikdy nic společného, protože nikdy nevědí, co od něho mohou čekat. Všechna malá koťátka se kocoura Mňoura bojí a jejich mámy kočky se o svá malá mláďátka vždycky tuze strachují, poněvadž zlý Mňour by je jistě s chutí i bez výčitek a s náramným potěšením bez milosti schlamstnul.
Jakmile Mňour uviděl na zahradě celé hejno holubů, hned si řek, že si na ně pěkně počíhá a jednoho po druhém si s radostí uloví a zbaští.
Celý se hned naježil, schoval se nenápadně za nejbližší keř a už tiše číhal. Netrvalo dlouho, skočil mezi ně a to už jednoho z holoubků dusil ve svých ostrých, kocouřích drápech. Celého jej zamordoval a pak si na něm, panečku, pošmákl, až se za ušima olizoval.
Ostatní holoubkové se rozletěli úlekem na vše strany a pospíchali domů, do svého holubníka.
Od té doby nepřestával kocour Mňour tyto holuby pronásledovat. Naučil se chodit přímo k jejich holubímu domečku a tam vyčkával pokaždé na vhodnou příležitost, jak polapit dalšího z nich.
Ubozí holoubkové museli být náhle stále ve střehu a žít v obavách o svůj život. Stále jich ubývalo a kocour Mňour si ne a ne dát pokoj! Dokonce se pokoušel v noci dostat se i do holubníku, ale na to byl kocour příliš moc velký a dovnitř se jen tak nedostal.
Jenomže měl na ubohé holoubky největší chuť pokaždé právě večer a tak začal přemýšlet, jak to provést, jen aby se dostal dovnitř za každou cenu.
Brzy dostal nápad. Vplížil se do jedné vzdálené zahrady, kde si hrálo s klubíčkem malé koťátko. Přelíbezným a úlisným hlasem zamňoukal na koťátko a jen tak naoko předstíral, že je hodná kočička, která si touží s koťátkem hrát a přivolával ho k sobě.
Koťátko bylo velmi důvěřivé i poslušné. Jeho kočičí maminka byla právě na lovu myší a tak s radostí běželo za kocourem a chtělo si s ním hrát.
Kocour ho lákal stále dál a dál. Jakmile byli už dostatečně vzdáleni od jeho kočičí mámy, teprve nyní ukázal koťátku svoji pravou tvář a řekl přísným hlasem kocoura:
„Tak a teď mě budeš poslouchat, ty jedno hloupé mrně, nebo tě zakousnu za krkem a schlamstnu, jako malinu! Od nynějška budeš mým věrným sluhou a budeš bez odmlouvání dělat vše, co ti já naporučím, je ti to jasné, ňoumo?“
Ubohé koťátko bylo z nehodného kocoura celé vyděšené a strachy se celé roztřáslo. Začalo smutně mňoukat, plakat a naříkat. Chtělo domů, za svou kočičí maminkou, ale nyní muselo kocoura poslouchat a neprotestovat.
Sotva se setmělo a všichni holoubci zalezli do svého holubníku, kde se chystali zasednout si k spánku, pobídl kocour koťátko a muselo společně s ním vyrazit na lov. Bylo tak nešťastné, smutné i ospalé, ale muselo chtě nechtě následovat kocoura, neboť se o svůj život tuze bálo.
Venku už byla tma, jako v pytli, kde svítily jen ty zelené oči kocoura Mňoura, z něhož šel až strach.
„Tak a teď mě dobře poslouchej!“ Naporučil kocour koťátku a zavelel mu přísně:
„Protáhneš se do holubníku a začneš tam dělat veliký kravál a všechny holuby vyženeš ven, rozumíš tomu, mrňousi?“ zeptal se Mňour koťátka a vyhrožoval mu:
„Běda ti, jestli to nesvedeš, to ti povídám!“ Napomínal vystrašené koťátko a tak šlo raději co nejdřív opatrně na to.
Vyšplhalo se až k vchodu do holubího domečku, protáhlo se dovnitř a teď začalo hlasitě mňoukat a všude pobíhat a skákat přesně tak, jak mu to zlý kocour přikázal.
Holoubci náhle uslyšeli kočičí mňoukání a ucítili vedle sebe kroky. Mysleli si, že se kocour Mňour dostal dovnitř a chce je všechny pochytat. Co nejrychleji proto vyletěli z holubníku ven, ale v té tmě vůbec nic neviděli a jen zmateně lítali tam a sem, ale zrovínka na to kocour Mňour už čekal.
Udělal hop a skok, vztekle mňau, a to už zase skočil na jednoho z holoubků, kterého zakousl za krkem a hnedle skočil na dalšího. Ostatní holoubkové jen zoufale vrkali a byl slyšet splašený šum jejich bělostných křídel.
Koťátko vylezlo z holubníku a vůbec nevědělo, co má dělat. Začalo nešťastně mňoukat, ale to už mu právě přicházela naproti jeho maminka, kočička Fuchsie, která ho celý den všude hledala. „Maminko, maminečko, mňau, mňau, prosím, zachraň mě i všechny ty ubohé holoubky, sic nás ten kocour všechny sežere!“ Prosilo koťátko svou maminku a všecičko jí pěkně dopodrobna o kocourovi povědělo.
„To je ale darebák! No, jen počkej, kocoure, já ti ještě ukáži!“ Prohlásila rozzlobená kočička. Byla však ráda, že má konečně své koťátko zase u sebe. Začala ho celičké olizovat a hladit, jen aby se uklidnilo a nemělo už z kocoura strach.
Koťátko začalo brzy spokojeně příst a všichni holoubci se mohli bez obav zase vrátit do svého holubníku, přičemž jim kočička Fuchsie svítila svýma zelenýma očima na cestu, aby v té tmě trefili zpátky. Darebný kocour Mňour měl to své břicho holoubátky nacpané, až téměř k prasknutí a proto se odebral domů spát, poněvadž věděl, že je kočička Fuchsie na něho pěkně nabroušená.
Od toho dne se před ní měl už raději na pozoru. Jakmile byla poblíž, na holoubky se už radši neodvažoval ani pomyslet, natož po nich skočit.
Kočička Fuchsie se proto rozhodla, že se o holoubky postará a bude je před kocourem hlídat. Koťátko ji ochotně pomáhalo a se všemi těmi krotkými holoubky si pěkně hrálo. Kočička si pokaždé vyskočila na střechu poblíž holubníku a pečlivě střežila, zda-li kocour Mňour není náhodou někde nablízku.
Tuze ráda však pospávala, proto se mnohdy stávalo, že si na chvíli zdřímla a to už se kocour, kterému zase odtrnulo nenápadně plížil mezi holuby a dělal si na ně choutky.
Koťátko vždycky mňoukalo, jen aby se maminka vzbudila, avšak jednoho dne se jeho varovné mňoukání stalo osudným.
Zákeřný kocour Mňour toto hodné a milé koťátko chytil a ze vzteku ho zakousl přesně tak, jak mu z počátku sliboval.
Sotva to zjistila kočička Fuchsie, chtěla ze samého zoufalství kocourovi Mňourovi vyškrabat oči, jak velkou zlost na něho měla. Od té doby se stal jejím úhlavním nepřítelem a o to víc se upnula na holoubky, kteří se tak stali jejími nejmilejšími kamarády a o to raději je s potěšením hlídala před tím nemilosrdným Mňourem. Brzy se při svém večerním lovu myší seznámila se sovičkou Kajlou, neboť přes den neměla kočička na lov myší nikdy čas. Všechno jí o tom zlém kocourovi pověděla a tak se sovička rozhodla, že kočičce s hlídáním holoubků pomůže a stane se její dobrou přítelkyní. Někdy hlídaly holoubky společně, jindy se pravidelně střídaly. Dříve byla sovička Kajla zvyklá celý den prospat a lovit pokaždé až za tmy, neboť každá sova ve dne špatně vidí. Nyní však pomáhala kočičce častokrát hlídat i ve dne a to pak měla své oči celé červené od namáhání svého zraku, ale brzy se takovémuto způsobu života zcela přizpůsobila.
Jakmile zpozorovala kocoura někde nablízku, hnedka se dala do hlasitého houkání, které nahánělo kocourovi hrůzu a kočička, ta i když spala,varovné houkání Kajly ji pokaždé hnedka probudilo a o to víc vždycky kocoura prohnala. Sovička Kajla mu párkrát drápla svými drápy do jeho huňatého kožichu a to jen proto, aby si už konečně uvědomil, že ubližování druhým bolí a to se pak kocour, panečku, sám litoval, jen co je pravda!
O to víc se sovičky poté bál a k holoubkům se už raději nikdy více nepřibližoval!
A tak mohli žít všichni holoubci konečně zase šťastně, v klidu i v bezpečí a spokojeně se cukrovat se svými holubičkami. Zanedlouho už přestal tolik cestovat i pan Holoubek a tak se mohl opět začít plně věnovat svým holubům stejně tak dobře, jako tomu bývalo kdysi. O své krmení i bezpečí tak už neměli holoubci nikdy nouzi.
Sova s kočičkou však zůstaly strážkyněmi holubů i nadále a tak je pravděpodobné, že spolu sedí na střeše tam poblíž holubníku ještě dnes, kdo ví?
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová