Byl jednou jeden malý, fešný a veselý krteček, který se jmenoval Kulíšek.
Provádění nejrůznějších kulišáren bylo jeho velmi oblíbenou každodenní náplní a právě proto k němu tolik slušelo i to jeho jméno. Miloval zimu. Svůj domeček měl ve sněhu a když padal sníh a mrzlo jako když praští, byl naprosto ve svém živlu a stával se z něho ten nejšťastnější a nejveselejší krteček. Rovněž byl tuze roztomilý i legrační. Na svou malou hlavičku si vždycky nasadil pěknou čepičku s velikánskou bambulkou, aby mu nenafoukalo do oušek a už si to namířil rovnou mezi děti, zapojit se do všech jejich zimních radovánek.
U dětí byl velmi oblíbený, jemináčku! Nenašel se nikdo, kdo by toho malého Kulíška neměl rád. Jezdil s dětmi na saních, klouzal se na kluzišti, ale ze všeho nejraději si dělal ze sněhu pucky a stál vždy v čele každé koulovačky. V zimě byl pokaždé moc šťastný a plný radosti, ovšem horší tomu bývalo na jaře a ještě horší v létě! Jakmile začalo jaro roztávat všechen padlý sníh, stával se krteček smutným a bylo hnedka po jeho radosti. Plakal a trápil se, neboť se mu rozpouštěl jeho krásný domeček, vytvořený ve sněhu, který měl tolik rád.
Ubohému Kulíškovi tak nezbývalo nic jiného,
než si zrýt nový domeček v zemi z hlíny tak,
jak tomu bývá u ostatních krtečků zvykem. Ovšem v hlíně se hrabal velmi nerad, proto zůstával takto mrzutý a lítostivý až do dalšího příchodu zimy. Teprve pak byl zase hnedle veselejší a jeho úsměv ve tváři mu znovu ožil.
Jenomže nastala doba, kdy zimy přicházely rok od roku stále mírnější, sněhu málo, mnohdy téměř žádný a malý Kulíšek se už nedokázal radovat tak, jako tomu bývalo kdysi. Často nebylo sněhu ani tolik, aby si v něm mohl zase vytvořit ten svůj domeček a uvelebit se v něm podle svého gusta a tak byl stále smutnější i uplakanější a netoužil už po ničem jiném, než po opravdové zimě. Bez ní zkrátka šťastný být nedokázal, i když se o to snažil sebevíc.
Jednou se s tím svým trápením svěřil své přítelkyni, jíž byla dlouhou dobu i chytrá liška z lesa a ta mu řekla:
„Víš, já kdysi znala ledního medvěda Bélina, který tady u nás také nebyl šťastný a zima mu scházela zrovínka tak, jako nyní tobě, Ale abys neřekl, že jsem lakomá tajnůstkářka, dám ti dobrou radu! Popadni nohy na ramena a upaluj bydlet na sever, kde je zima bez ustání. Medvěd mě také poslechl a od té doby je šťastný a nic mu tam nechybí.“ navrhovala Kulíškovi liška.
„Jé, lištičko, ty jsi ale chytrá! Tolik toho znáš, to abych se tam vydal raději hned!“
pověděl krteček a jak řekl, tak i udělal.
Rozloučil se s liškou a vydal se daleko, předaleko za zimou, o níž celou tu dobu toužebně jen snil.
Kráčel si to pyšně tou neznámou cestou stále dál a dál přesně směrem, kterým ho liška nasměrovala a svižným krokem pospíchal vstříc svému vytýčenému cíli, který byl však stále v dalekém nedohlednu.
Kulíšek se však nevzdával a ještě k tomu si zvesela zpíval do rázného kroku:
Já jsem krtek Kulíšek,
plyšový mám kožíšek,
hledat jdu si domeček,
budu šťastný krteček.
Ve sněhu jej budu mít,
tam se mi to bude žít,
já jsem malý krtčí klouček,
vyhledávám dětí hlouček.
Toužím si já s nimi hrát,
sáňkovat mě budou brát,
na severu je prý zima,
tam mi bude stále prima.
Tralalí, tralalá,
tralalí, tralalá,
cestu mi liška vybrala.
Brzy cestou natrefil na skupinku mladých turistů, kteří měli namířeno zrovínka na sever. Jednomu z nich tento malý kulišák jeden mazaný skočil do batohu, kde se tiše vecpal a nenápadně skrýval.
A jen díky tomu se Kulíšek nakonec přece jen dostal až tam, kam chtěl a rozhodně toho nelitoval. Tolik sněhu ještě jakživ neviděl! Tuhý mráz mu hned poštípal ten jeho červený frňáček, ale Kulíškovi to nevadilo. Brodil se tou obrovskou spoustou chladivého sněhu a nepřestával se radovat. Vyhrabal si v něm hluboké iglú a tak získal domeček přesně dle svého přání, v němž si nyní, panečku, liboval!
Jediné, co mu scházelo byly právě děti a tak se je Kulíšek vydal hledat. Ovšem nikoho takového nepotkal, jen dlouhé kolonie tučňáků, ale ti si tak malého, ač roztomilého, krtečka vůbec nevšímali. Zato Kulíškovi se všichni ti tučňáci tuze zalíbili a netoužil po ničem jiném, než po hře s nimi. Popošel k nim proto blíže a nesměle povídá:
„Ahoj kluci, vy jste ale krásní, a jak se pěkně batolíte? Nepřijali byste mě mezi vás?“
Avšak u tučňáků nepochodil, ač je prosil sebevíc. O to víc byl celý mrzutý, ale nezoufal a pokračoval cestou všude tam, kudy tučňáci chodili, až došel k obrovskému ledovci.
„Jé, tady je to príma!“ zaradoval se krteček, neboť se mu tam moc zalíbilo.
V tom však zaslechl tichý, žalostný pláč a nešťastné sténání.
Rozhlížel se kolem sebe a hle, tu pod ledovou krou spatřil sedět přesmutného, maličkého tučňáčka.
„Pročpak tolik pláčeš, tučňáčku, kdopak ti ublížil, no jen pověz a utři si své slzičky!“
řekl Kulíšek a hned ho začal utěšovat.
Sotva uviděl tučňáček tak hezkého a milého krtečka,
hnedka plakat přestal a začal mu vyprávět celý svůj příběh:
„Ani mi nemluv, krtečku, hroutí se mi celý svět a smůla se mi lepí na paty, kudy chodím. Víš, když jsem byl ještě mnohem menší, ztratil jsem se ze své kolonie a zůstal jsem na světě úplně sám. Bylo mi moc smutno, ale krátce na to jsem si tady přece jen našel svého nejlepšího přítele. Byl to sněhuláček, který zázrakem oživnul a utekl z jihu až sem k nám. Stali se z nás nerozluční kamarádi a já byl tak rád, že už nebudu konečně sám. Jenomže jeho kouzlo obživnutí zřejmě už dávno pominulo a on se rázem stal opět tím obyčejným sněhulákem ze sněhu, který tady jen stál, ani se nehnul, nepromluvil, ani se na mě už nepodíval. Později ho někam odnesla sněhová bouře a já tu zůstal zase sám. Žadonil jsem, aby mě vzali dospělí tučňáci mezi sebe, ale oni mě nepřijali a proto pláču, víš, krtečku?“
A Kulíšek hned na to:
„Tak to jsme na tom podobně, hurááá! I já jsem se chtěl začlenit mezi tučňáky, ale oni o mě nechtěli ani slyšet. Pocházím z daleka, kde je zima jen krátká a víš, já tam bez sněhu a ledu nedokázal už být šťastný. Hodná lištička mi však poradila, abych šel žít sem k vám a tak mě tu tedy máš! Strašně rád si hraji s dětmi, ale žádné jsem tady ještě nepotkal, proto jsem rád, že jsem tu našel právě tebe, tučňáčku, viď že si budeme spolu hrát?“
„Toť se ví, neboj! I já si tuze rád hraji, ale nemám s kým.
Ani nevíš, jak jsi mě potěšil, krtečku, a jakpak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se tučňáček krtečka.
„Mě říkají Kulíšek a tobě?“
„Mé jméno je Lulu!“ odpověděl tučňák a nové přátelství tak bylo na světě jedna dvě!
Oba si byli velmi blízcí a náramně si spolu rozuměli a už nikdy jim nebylo samotným smutno!
Všude chodili a šmejdili spolu a hráli si a dováděli tak, jak si to oba vždycky představovali a přáli.
Kulíšek si náhle připadal, jakoby se ocitl někde v pohádce. Taková báječná zima byla přesně to, po čemž kdy krteček prahnul. Konečně mohl mít domeček ve sněhu po celý rok a jeho rytí v hlíně se tak pro něj již jednou provždy stalo minulostí.
Jeden rok bydlel Lulu v domečku u Kulíška a ten druhý si to zase vyměnili a šel krteček bydlet do domečku z ledu k tučňákovi a takto se pravidelně střídali rok co rok.
Oba byli zase veselí a šťastní, vždyť se hledali tak dlouho, až se našli a to je moc dobře, neboť dobré přátelství je v životě velmi cenné.
Dnes si jeden bez druhého nedokáže své žití vůbec představit a tak se tam spolu radují, dovádějí a ve sněhu skotačí možná ještě dnes, kdo ví?
Alena Chudobová