“Všechno, co opravdu potřebuji znát,
jsem se naučil v mateřské škole.”
Robert Fulghum
Environmentální výchova (z ang. environment, prostředí) je termín zaváděný také u nás ministerstvem životního prostředí od konce devadesátých let minulého století. Odhaluje důsledky lidské činnosti, která působí devastaci a ohrožuje život na Zemi, ukazuje možné způsoby potřebné k dosažení pozitivních změn v životním prostředí, vychovává k odpovědnému vztahu k přírodě a pochopení její nenahraditelné ceny pro život všech. Má za úkol budovat v lidech pozitivní vztah k přírodě, schopnost estetických prožitků v souvislosti s přírodou, zabývá se poznáváním vztahů v přírodě a vlivem člověka na ni; věnuje se budování správných hodnot, postojů a kompetencí k péči o přírodu. Tyto principy environmentální výchovy – jako výchovy k trvale udržitelnému rozvoji – a vzdělávání je nutné uplatňovat v každém věku a ve všech vyspělých zemích jsou součástí základního, středního a vysokoškolského vzdělávání. Nejefektivnější je však výchova předškolních dětí, které začínají poznávat svět, osvojují si pravidla chování ve společnosti lidí i v samotném prostředí, ve kterém žijí. Děti v předškolním a mladším školním věku mají velkou schopnost empatie, jsou vnímavé, citlivé a snadno se nadchnou pro dobrou věc. Nemají ještě zažité špatné návyky nebo je lze celkem snadno ovlivnit. Proto je toto období života určující také pro vytvoření vztahu k přírodě, kde mohou nalézt tolik neuvěřitelných zajímavostí a zakusit spoustu smyslových vj emů. Vztah k přírodě ale zejména městské děti nezískávají úplně snadno.
Autorka a koordinátorka ekologických programů, matka čtyř dětí, absolventka studia předškolní a mimoškolní pedagogiky a především zkušená učitelka MŠ Eliška Leblová, DiS., nabízí učitelkám mateřských škol i ostatním čtenářům (asi spíše čtenářkám), kteří se o práci s malými dětmi zajímají, ve své nové metodické příručce “Environmentální výchova v mateřské škole” (Portál, Praha 2O12, 1. vyd., 176 str.) řadu nápadů, které lze využít v rámci běžného programu mateřských škol, s jejichž pomocí můžeme v dětech probudit lásku k přírodě a současně naplňovat záměry Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. Ve stručné úvodní teoretické části se autorka snaží odpovědět na některé otázky obecného charakteru, které s touto problematikou souvisejí. V hlavní části jsou pak uvedeny praktické a především v praxi vyzkoušené konkrétní nápady a náměty, seřazené podle ročních období (mapující průběh školního roku) tak, aby odpovídaly tomu, co lze právě v přírodě pozorovat nebo při práci s dětmi využívat. Závěr textu je věnován využití svátků jako mimořádných příležitostí k setkání s tradicemi.