Byl jednou jeden starý král a ten měl syna. Toho si jednoho dne povolal k sobě a řekl mu: „Milý princi, já už jsem starý a možná už dlouho nebudu žít, ale než umřu, byl bych rád, kdyby ses oženil, a tím mě potěšil.’
Princ se zarazil a pak králi povídá: „Králi, můj tatínku, rád bych se oženil, ale nemám nevěstu, ani nevím o dívce, která by se mohla stát mou ženou.“ „To nevadí,“ nenechal se zaskočit král. Tady máš zlatý klíček, jdi do věže do poslední komnaty a tam si vyber svoji nevěstu.“
Princ nemeškal a hned se vypravil do věže. Vešel do poslední komnaty. Všude byly vyobrazeny ty nejkrásnější princezny, které kdy viděl. Rozhlížel se kolem sebe, ale nedokázal si z nich vybrat tu pravou. Najednou jeho zrak padl na místo zakryté plentou. Strhl plentu a spatřil tu nejkrásnější dívku. Měla nádhernou tvář i nádherné šaty. Byla však nesmírně bledá Vypadalo to, že se něčím velmi trápí. Princ měl jasno. Rozhodl se, že jen tato princezna se může stát jeho ženou. Hned spěchal za králem, aby mu to sdělil.
Když se král dozvěděl, kterou dívku si vybral, vypadal znepokojeně a pravil: „Ach princi, synu můj, tolik krásných princezen a ty sis musel vybrat zrovna tu, kterou ve své moci drží zlý černokněžník na svém hradě. Teď ti nezbývá nic jiného, než jeho hrad najít a zakletou princeznu vysvobodit.“
A tak se princ vydal na cestu. Šel dlouhé dny, ale stále jen bezcílně bloumal. Nedařilo se mu najít správný směr.
Jednoho dne potkal Dlouhého. „Dobrý den princi, vezměte mě k sobě do služby, uvidíte, že se mnou bude spokojený,’ oslovil ho na jeho cestě. „A co umíš?“ zeptal se ho princ. „Já se umím vytahovat a mohu být tak dlouhý, jak si jen přejete,’ řekl a na důkaz svých slov se natáhl do takové výšky, že převyšoval i tu největší borovici v lese. Poté se rozhlédl do krajiny, zmenšil se a řekl: „Pojďte tudy princi, touto cestou se nejrychleji dostanete z lesa, beztak tu jenom bloudíte.“ A jak řekl, tak se stalo. Za chvíli vyšli z lesa. „Tebe rád vezmu do služby, budeš se mi hodit. Jen se prosím rozhlédni a řekni mi, kde má zlý černokněžník svůj hrad.“ Dlouhý se rozhlédl a našel cestu na hrad, po které se hned vypravili.
„Tamhle je můj kamarád Široký,’ povídá Dlouhý po chvíli. „Vezmi ho také do služby. Nebudeš litovat.“ Došli až k Širokému. „Co umíš?“ zeptal se ho princ. „Já se umím rozšiřovat a ucpu každý prostor, byť by byl sebevětší,’ odpověděl Široký a začal se tak rozpínat, že Dlouhý musel vzít prince na ramena a couvat před Širokým.
„Dobře,’ souhlasil princ, „tebe také vezmu do výslužby.“ A tak šli dál. Za chvíli Dlouhý a Široký povídají princi: „Princi, tamhle je náš kamarád Bystrozraký. Vezmi ho také do služby. Nebudeš litovat.“ Všichni tři došli až k němu.
„Kdo jsi a proč máš zavázané oči?“ zeptal se ho zvědavě princ. „Jsem Bystrozraký a oči mám zavázané, protože tak vidím to, co normální člověk bez šátku, a když si šátek rozvážu, vidím vše skrz naskrz, a budu-li chtít, dokážu pohledem spalovat a drtit věci kolem sebe.’ Na důkaz svých slov rozvázal šátek a roztavil skálu, která stála u cesty. „Dobře, beru tě do služby,“ souhlasil princ, a tak všichni pokračovali v cestě do hradu za zlým černokněžníkem.
Díky schopnostem Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého se do večera dostali až k hradu, ve kterém se zabydleli.
Celý hrad byl divný. Naháněl strach. Vše tu bylo bez života, jakoby v jediný moment ztuhlo všechno, co tu žilo. Všude kolem byli zkamenělí lidé.
Chvíli poté, co se princip a jeho doprovod zabydleli, se objevil černokněžník. „Co tady pohledáváte?“ zeptal se zlým hlasem. „Přišli jsem vysvobodit princeznu z tvého zajetí,“ pravil neochvějným hlasem princ.
„Dobře,“ souhlasil černokněžník. Když ji po tři noci uhlídáte, dám ti ji, princi, pokud ale ne, všichni zkameníte.“
Poté přivedl princeznu. Princ, Dlouhý, Široký i Bystrozraký se zařekli, že celou noc budou princeznu hlídat a neusnou ani na chviličku. Jenže spánek byl silnější než oni a nakonec usnuli všichni.
K ránu se jako první probudil princ a rozhlédl se. Krve by se v něm nedořezal. Princezna byla pryč. Princ hned vzbudil své kamarády a požádal Bystrozrakého, ať se po princezně podívá. Bystrozraký se rozhlédl a říká: „Už princeznu vidím, sto mil odtud je les, v tom lesu strom a na tom stromu je žalud a ten žalud je princezna. Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a vydali se pro žalud. Neuplynula ani chvilička a už byli zpátky. Podali žalud princi, ten ho pustil na zem a z žaludu se záhy stala princezna. V tu chvíli přišel černokněžník, a když uviděl princeznu, zuřil a u pasu mu praskla jedna ze tří železných obručí. Vzal princeznu za ruku a odvedl ji pryč.
Princ se celý den potuloval po hradě, neměl nic jiného na práci. Až zase večer přišel černokněžník s princeznou.
„Budeš princeznu hlídat další noc. Jestli ji neuhlídáš, zkameníte.“ Varoval je a odešel. Princ, Dlouhý, Široký i Bystrozraký si znovu slibovali, že v žádném případě neusnou a budu čilý celou noc. Spánek je ale opět přemohl.
Jako první se ráno probudil princ. I tentokrát zpanikařil a vzbudil Bystrozrakého. Ten chvíli hledal a pak povídá: „Dvě stě mil odtud je skála, v té skále je drahý kámen a ten kámen je princezna.’ Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a kámen princi přinesli. Ten ho pustil na zem a kámen se změnil v princeznu. Černokněžník byl opět naštvaný a tentokrát mu u pasu praskla druhá železná obruč.
Další den se princ a jeho kamarádi také jen tak pohybovali po hradě a čekali na poslední noc. Doufali, že tentokrát neusnou a princeznu uhlídají. To se jim ale znovu nepodařilo. K ránu vyskočil princ: „Kde je princezna?“ vykřikl. Probudil Dlouhého, Širokého i Bystrozrakého. Bystrozraký se hned rozhlédl po okolí, ale trvalo mu dlouho, než princeznu zahlédl, ale najednou radostně vykřikl: „Už ji vidím, 300 mil odtud je černé moře, v tom moři je mušle a v mušli perla a ta perla je princezna.’
Jenže bylo to moc daleko. Sám Dlouhý nevěděl, jestli takovou trasu zvládne ujít. Vzal si s sebou Širokého i Bystrozrakého a zvláště se Širokým se hodně pronesl, ale Dlouhý tušil, že ho bude potřebovat, a taky že ano.
Když přišli k moři, snažil se Dlouhý vylovit mušli, ale nebyl zas tak dlouhý a nedosáhl až na dno moře, a tak se Široký nafoukl, lehl si k moři a pil a pil, až mořská hladina klesla natolik, že Dlouhý mohl vzít mušli. Poté se vydali zpět, ale byla to cesta obtížná, Široký něco vážil a Dlouhý měl co dělat, aby ho donesl.
V tom okamžiku právě do komnaty za princem vstupoval černokněžník. „Tak, kde máš princeznu?“ zeptal se radostně, když ji v pokoji neviděl. V tu chvíli, ale něco cinklo o zem a najednou tu princezna stála.
To Bystrozraký až sem dohlédl a zjistil, co se děje, a tak Dlouhý hodil perlu přímo do princovy komnaty.
Černokněžníkovi praskla třetí železná obruč, proměnil se v havrana a uletěl pryč.
Najednou celý hrad ožil. Nehybné sochy se začaly hýbat. Zkamenělí lidé zase žili a ani princezna už nebyla tak bledá. Krásně zčervenala! Zkrátka do celého hradu se vrátil život. Všichni se vydali zpět za králem na zámek. Král měl radost, že to takhle dopadlo a hned vystrojil princi a princezně svatbu. Princ chtěl, aby jeho věrní kamarádi zůstali s ním na zámku, ale ty se s ním rozloučili. Život v zámku nebyl pro ně. Raději se znovu vydali na cestu a jestli žijí, jistě se někde toulají dodnes.