Žila, byla v lese zvířátka. Blížila se zima a zvířátka si musela obstarat potravu. Veverky sháněly oříšky, myšky zrníčka obilí, ježek si do pelíšku nosil listí, když náhle uviděl zajíčka, jak si leží v trávě.
„Zajíčku, zajíčku, vstávej, pojď s námi hledat potravu na zimu,“ volal ježek.
Ale zajíček jen netečně zvedl oči a pravil: „Na co potravu? Já mám času dost. Dokud tu zima není, nic nepotřebuji.“ Zajíček sklopil hlavu a spal dál.
Večer zafoukal studený vítr a přinesl první sněhové vločky.
Starostlivý jelen si všiml zajíčka.
„Zajíčku, pojď, pomůžu ti najít nějaké lupení, ať nemáš v zimě hlad.“
Jenže zajíček mu odpověděl: „Nestarej se o mě, zítra si vše obstarám.“
Jelen pokýval hlavou a odešel.
Najednou přišla zima, zvířátka už měla všechnu potravu schovanou a chystala se k zimnímu spánku. Jen zajíc stále nic neměl. Teprve teď, když sníh pokryl krajinu, se zajíc zalekl, a začal rychle hledat potravu. Pobíhal sem a tam, nic nemohl najít.
„Kde mám najít něco k snědku, všechno je pod sněhem!“
volal nešťastný zajíc.
Zvířátka mu na to odpověděla:
„Sám jsi říkal,
že se o sebe postaráš!“
Zajíček začal plakat a naříkat. Uslyšel ho jelen a zase moudře pokýval hlavou. „Vidíš, vidíš, pláčeš, protože jsi důležitou věc stále odkládal. Ale neboj se, my ti pomůžeme, ale pro příště si pamatuj! Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“
Otázky k textu:
- Které zvířátko si nehledalo potravu?
- Co zajíčkovi radila zvířátka?
- Kdo zajíčkovi pomohl?
Martina Nevěřilová