První a základní předpoklad pro rozvoj emoční inteligence je to, že děti ví, že nějaké pocity vůbec existují a umí je pojmenovat. Alespoň ty základní. Dále je nutné ukázat jim, že cítit emoce je naprosto v pořádku. A že je jejich příchod mnohdy nečekaný, rychlý, a v okamžiku, kdy je cítíme, není úplně lehké zahnat je či přehlížet. Jediné, co můžeme dělat v krátkodobém horizontu, je nenechat emoce, aby s námi smýkaly a udělaly z nás bezduché loutky. I mnoho dospělých si neuvědomuje, že je potřeba jasně oddělovat dvě věci – to, co cítíme a to, co děláme. Jde o rozdíl mezi POCITY a ČINY. Pocity ovládat v daném okamžiku nemůžeme, nebo jen velmi omezeně, naše činy ano. Takže je důležité děti naučit, že mohou cítit vztek, ale že jej nemohou ventilovat například tím, že někoho praští – ať člověka, nebo zvíře.
Jistě jste zažili, že je vaše dítě rozzlobené. Je potřeba ale přemýšlet, zda se za tím neskrývá nějaká další, méně zřetelná emoce, které ono samo nerozumí. Můžete dítěti pomoct identifikovat pocity například takto: “Vypadáš, že jsi naštvaná, ale možná také trochu žárlíš, co myslíš? Možná se bojíš, že přijdeš o kamarádku.“ Dále pak můžete pokračovat: „Víš co? Každému se může stát, že někdy žárlí. Stalo se to každému z nás. To ale neznamená, že bys měla jít za Anežkou a Klárku pomluvit jenom proto, aby se Anežka s tebou zase více kamarádila. Takhle se to opravdu dělat nemůže.“
Jak děti naučit odpouštění
Je opravdu důležité, abychom učili své děti odpouštět. Nejdůležitější věc, kterou můžete udělat, abychom vychovávali odpouštějící děti, je ta, že budeme sami odpouštějící rodiče. Tím vlastně modelujeme žádoucí chování – ukazujeme dětem, jak takové odpouštění v reálu vypadá. Když modelujeme, musíme mluvit nejenom o našem chování, ale i o našem přemýšlení, musíme „přemýšlet nahlas“, aby měly možnost vidět, o co jde.
Můžeme třeba říct: „Bylo to pro mě opravdu těžké, Tom mi fakt ublížil. Rozhodla jsem se ale, že mu odpustím. Víš, nejde jenom o Toma, to odpuštění pomůže nakonec hlavně mně. Když je člověk na někoho naštvaný, necítí se dobře a tak vlastně škodí sám sobě. Nechci strávit zbytek života vzdycháním, jak mi někdo ublížil, takové vzdychání nic nevyřeší, jenom trvale zhoršuje náladu. Proto mu chci odpustit.“
Základní dovedností pro schopnost odpouštět je empatie. Můžeme vychovat opravdu odpouštějící děti tím, že schopnost empatie – soucítění – neustále procvičujeme. Když se v odpolední dopravní špičce zachová nějaký řidič nepěkně, místo obvyklého nadávání můžete říct: „Ten chlap nás málem zabil. Ten mě ale vytočil! Třeba má ale dítě v nemocnici a spěchá, aby se k němu dostal co nejdřív. Člověk někdy těžko pozná, proč se lidé chovají špatně. “ Dovednost vciťovat se do situace jiných lidí je pro život velmi důležitá. Učí děti nebrat si činy ostatních osobně, což se jim v životě může hodit…
Jak pomoci dětem zvládat negativní emoce
Jednou z nejdůležitějších dovedností, které by měli mít dnešní rodiče, je umění zvládat emoce dítěte. Líbí se nám, když se děti smějí, radují. Hůře už přijímáme to, když pláčou, vztekají, jsou náladové nebo mají strach. Jak obvykle reagujeme? Když dítě pláče, říkáme mu „nebreč“. Odborníci pro oblast emoční inteligence radí, že bychom fráze provázející naše dětství, měli přestat používat. A spíše se ptát: „Co se stalo? Vyprávěj mi o tom.“ Při vzteku nereagovat : „Nech toho! Okamžitě přestaň.“ Ale zkusit říct: „Vidím, že tě něco hodně naštvalo. Co to bylo?“
Učte své děti, aby dokázaly své emoce popsat a pojmenovat. Prakticky každý rodič se dostal do situace, kdy jeho dítě emotivně „vybuchlo“. Děti se poměrně často dostávají do náročných emočních stavů, protože neznají způsoby, jak své rozjitřené city komunikovat. Nevědí, jak je vyjádřit slovně, proto křičí, kopou kolem sebe, v horším případě praští kohokoliv, kdo se nachází poblíž.
Děti také mohou mít obavy, že své rodiče zklamou, když nechají emocím volný průchod. Od rodičů totiž pořád slyší: „Nevztekej se!“, či „Neboj se, nejsi přece už mimino!“ nebo „Nebreč, kluci nikdy nebrečí!“ Když jsem jim pak stane, že velký strach, tak se musí kromě intenzivní emoce, která je zcela ovládá, ještě vypořádávat s vědomím, že zklamali své rodiče, kteří jim přece neustále připomínali, že „kluci se nebojí“.
Proto je důležité učit děti své negativní emoce vyjadřovat vhodným způsobem a také umět je přetvořit do pozitivních. Negativní emoce slouží jako katarze. Když dítě vztekle brečí, v jeho těle se odehrává malá hormonální bouře. Je vhodné nechat ji vybouřit a problém začít řešit až poté, co se dítě zklidní (a vy jako rodiče ostatně taky…). Až pak můžeme začít řešit to, že nikdo z nás nemůže mít všechno, co chce. Každý z nás se musí naučit přijímat hranice. Dítě se musí naučit, že ho nečekaná nebo nevítaná situace může rozčílit, ale musí se učit přesto ji (alespoň) dočasně přijmout. Pak může řešit, kdy a za jakých podmínek může dostat to, po čem touží.
Zdroj: www.scio.cz